V závěru doby stěhování národů obývaly naše území germánské kmeny, které se od přelomu 5. a 6. století přesouvaly do Podunají. Uvolněný prostor začali postupně obsazovat Slované, jejichž původní pravlast ležela v černomořské oblasti lesostepní Ukrajiny. Gótský historik Jordanes je v polovině 6. století v díle Getica označil jako Venety a považoval je za nadřízené Sklavínům a Antům. Na jiném místě ovšem píše, že jsou zrozeni z jednoho rodu a přijali tři jména: Veneti, Sklaveni a Antové. Zřejmě šlo o názvy větších kmenových uskupení, jejichž migrace směřovala hlavně na západ a na jih, pomineme-li průnik do severněji položeného horního Podněpří, spojovaný některými badateli s Venety.

Expanze do střední Evropy a na Balkán byl dlouhodobý proces, jehož se účastnily i jiné etnické skupiny. Příčiny migrace lze hledat v rozrodu slovanské populace, motivované snahou získat obživu a kořist ovládnutím nových území. Určitou roli při tom hrál i tlak kočovných kmenů, zejména Avarů, kteří se usadili uvnitř Karpatské kotliny. Sklavíni proto obešli severní oblouk Karpat a začali se usazovat v horním Povislí (Mlopolsko). Jiný boční proud prošel horskými průsmyky Západních Karpat do Pováží (západní Slovensko) a přes Bíle Karpaty vnikl do středního Pomoraví (Olomoucko), odkud pokračoval do úrodných nížin v Čechách. Kromě našeho území bylo v průběhu jednoho a půl století zalidněno celé Polsko, Dolní Rakousko a Německo až k Labi. Společně s Anty, postupujícími po jižní straně Karpat, se Sklavíni částečně podíleli na kolonizaci jižních území až po byzantskou hranici na Dunaji (Maďarsko, Sedmihradsko), náležející do zájmové sféry Východořímské říše. Antové, s nimiž je spojováno osídlení jihomoravských úvalů, táhli dál na jih a dorazili až na vzdálený Peloponés, Krétu či do Malé Asie.  

Přítomnost Slovanů ve středním Podunají zaznamenal mimo jiných antických autorů také Prokopios z Kaisareje, jenž působil v družině byzantského vojevůdce Belisara. Podle jeho líčení měli germánští Herulové po porážce od Langobardů v letech 494–509 (508/9)projít „územím všech slovanských kmenů“. Datování této události k roku 512 je však nejisté. Bezpečnější informaci nabízí v popisu války s Góty, kde zmiňuje langobardského prince Hildigise, hledajícího v roce 535 pomoc u Slovanů. Patrně již tehdy byla některá území severně od Dunaje obsazena Slovany, což se týkalo nejspíše západního Slovenska a přilehlé části Moravy, z níž v roce 568 odešli Langobardi, přesídlivší do Panonie a posléze do po nich pojmenované italské Lombardie.

Nově příchozí osadníci se specifickou hmotnou kulturou tzv. pražského typu (Praha-Korčag) tak mohli kolonizovat víceméně opuštěné území a zřejmě se nesetkali se s vážnějším odporem. Naznačuje to absence dokladů násilných střetnutí, jež v archeologických  pramenech zatím schází. Zjištěné germánské a slovanské osídlení se vzájemně respektovalo, z čehož lze usuzovat, že po určitou dobu se oba kulturní okruhy vyvíjely paralelně. Vzájemné kontakty dokládají některé projevy v pohřebním ritu či v hmotné kultuře, případně přejímání zeměpisných názvů, poznatků či inovací. Poukazuje na to nedávný nález zvířecího žebra s částí runové abecedy (555–650 AD), k němuž došlo v roce 2017 na časně slovanském sídlišti Lány, vzdáleném asi tři kilometry od hradiska na Pohansku u Břeclavi. Germánské písmo (staršího futharku s 24 znaky) Slované používali ještě jako pohané k počítání a věštění. Činili tak črtami a zářezy“, jak zaznamenal na přelomu 9. a 10. století bulharský mnich Chabr.

Materiální náplň lidu s keramikou pražského typu byla poměrně jednoduchá a značně unifikovaná, což vypovídá o jednotě slovanské populace z hlediska antropologického typu či jazykové příbuznosti. V podstatě šlo o zemědělský lid, o němž Prokopios napsal, že „Slované žili v bídných staveních, věci zahrabávali, zakopávali i potraviny, nebyli kočovníci, ale usedlíci, neradi pracovali, kolem chat měli zásoby.“ Po té, co se usadili, žili v neopevněných osadách se zahloubenými zemnicemi s pecí v rohu, kolem nichž měli zásobní jámy s uskladněným obilím. Zpočátku vyráběli nezdobenou keramiku situlovitých tvarů, kterou požívali nejen ke kuchyňským účelům, ale také jako schránky k uložení kremace, neboť své mrtvé spalovali. Koncem 8. století přešli vlivem Avarů a Franků ke kostrovému pohřbívání a do hrobů ukládali vlnicemi zdobené nádoby spolu s jinými předměty jako milodary. Ke změně pohřebních praktik přispělo také křesťanství, zprvu šířené individuálně západními misiemi, jejichž působení iniciovaly politické cíle franských vládců.

Nebezpeční vnějšího ohrožení vyvolalo budování opevněných hradisek, která se stala sídly místních vládců (duces) a středisky politicky i teritoriálně vymezených celků. Kromě vojenských účelů plnily funkce administrativní, hospodářské nebo kultovní. Ve spise Descriptio civitatum et religionum ad septemtrionalem plagam Danubii uvádí tzv. Geograf Bavorský, že Moravané mají XXX hradských měst. Integrace těchto správních celků směřovala k vyčlenění dvou územních jednotek – Staré Moravy a Nitranska, jejichž vznik uspíšil pád avarského kaganátu spojený s ovládnutím části Podunají Karlem Velikým. Spojení obou jednotek v předstátním útvaru nazvaném byzanským císařem Konstantinem Portyrogenetem Megale Moravia představovalo vyvrcholení sjednocujícího procesu, ideově podpořeného pokřestěním  všech Moravanů skrze pasovského biskupa Reginharda v roce 831 a působením byzantské mise Konstantina Filosofa (Cyrila) a Metoděje, kteří přišli v roce 863 na přání knížete Rostislava. K pořízení překladů liturgických textů do staroslověnštiny pořídil první ze soluňských bratrů písmo hlaholici, které Metoděj kvůli nesrozumitelnosti nahradil cyrilicí, mající základ v řeckém písmu užívaném v 9. století v Konstantinopoli. Se zajímavou teorií vystoupil v roce 1995 na  Slavistické konferenci v Nitře filolog Ivan Müller († 2019), podle něhož jsou kořeny slovanského písemnictví daleko starší a sahají do 3. a 4. století. Slované jako jediní používali pro bohoslužebné účely své vlastní písmo a řeč, což mělo značný význam pro rozvoj církevní organizace a šíření Kristova učení. Těsně před Metodějovou smrtí († 885), kdy byli jeho žáci vyhnáni, byl na dvoře knížete Svatopluka pokřtěn přemyslovský kníže Bořivoj, jenž po svém návratu nechal po moravském vzoru vystavět kostely v Levém Hradci a na Pražském hradě. Během dalšího desetiletí se Čechy osamostatnily a po pádu Velké Moravy na počátku 10. století se zde postupně formovalo nové politické ústředí.   Počátky české státnosti mají tudíž slovanský základ, který před mnoha staletími položili první osadníci přicházející z východu. Toto civilizační dědictví představuje nedílnou součást naší historie a významnou měrou ovlivnilo utváření evropské identity, kulturních hodnot a tradic.

Autor článku: PhDr. Markéta Tymonová, Ph.D., Ústav archeologie FPF v Opavě

Amerika byla pro většinu přistěhovalců ideálem svobodného demokratického života. Navíc to byla jedna z mála zemí, která byla ještě na počátku 20. století ochotna Židy přijímat. Do „země zaslíbené“ tak proudily miliony německých a východoevropských Židů. Němečtí Židé opouštěli zemi hlavně kvůli revoluci, která vypukla roku 1848, zatímco ruští Židé prchali před antisemitskou vládou cara Alexandra III. Se vzrůstajícím počtem přistěhovalců však také rostla nedůvěra a nechuť Ameriky přijímat další uprchlíky. Již v 80. letech 19. století nebyla Amerika zdaleka ochotna přijímat všechny. Vyloučeni byli „blázni, usvědčení zločinci, polygamisté, sexuální pracovnice, idioti, ti, kteří by se s velkou pravděpodobností stali ‚břemenem státu‘ a pak také anarchisté, komunisté a negramotní.“ Přistěhovalci začali být vnímáni jako hrozba pro stabilitu a jednotu Ameriky, obzvláště socialisticky ladění východoevropští Židé. Mnozí autoři se proto snažili ukázat přistěhovalce jako přínos pro americkou demokracii. Jedním z významných obránců přistěhovalectví a demokratické plurality se stal spisovatel a novinář Abraham Cahan, původem z Litvy. V roce 1897 založil jeden z nejčtenějších židovských časopisů Forverts (Jewish Daily Forward), který od roku 1902 až do roku 1951 redigoval a který v digitální podobě vychází dodnes. Tento časopis byl populární zejména proto, že tematizoval každodenní život přistěhovalců.

Kromě propagace odborových hnutí a sociálně demokratických principů  se zde objevovaly články o zločinech nebo prostituci, ale i povídky Isaaca Bashevise Singera, nositele Nobelovy ceny za literaturu. K raritnějším položkám patřil návod na používání kapesníku, který by podle Cahana měl každý nosit řádně složený v kapse. Cahan také zavedl rubriku čtenářů Bintl Briv (svazek dopisů). O její popularitě svědčí i skutečnost, že v roce 1906 přicházelo do redakce více než 150 dopisů týdně. Přistěhovalci zde řešili nejen praktické a politické problémy, ale také osobní či milostné záležitosti. Zajímalo je například, kde se nacházejí veřejné večerní školy, jak získat práci, jestli pouštět manžela do putyky (případně jak si nějakého najít) nebo jak jednat s americkými úřady. Tyto dopisy posloužily jako bohatý zdroj inspirace pro mnohé začínající americké židovské autory první poloviny 20. století, včetně Abrahama Cahana. Zároveň také poodkrývají každodenní život východoevropských přistěhovalců a ilustrují problémy, se kterými se lidé po příjezdu do nové země potýkali.

Autor článku: Doc. PhDr. Michaela Weiss, Ph.D., Ústav cizích jazyků FPF v Opavě

Zde si můžete přečíst rozhovor s autorkou článku o její nové knize Tradice a experiment: Americká židovská próza v období modernismu: https://www.slu.cz/fpf/cz/aktuality/15/1362.

Co to byla halftimka, kdy si Hurvínek začal prozpěvovat Pochod fanoušků a kdy šla paní Acetylenová s paní Šakalovou poprvé „na fudbal“?

Tyto a řadu dalších otázek si klade připravovaná kniha Zrození fanouška o počátcích fotbalového diváctví a fanouškovské kultury u nás do druhé světové války. Fotbalové fanouškovství jako radikální forma diváctví, charakterizovaná „střemhlavou oddaností“ se jako nový společenský fenomén v českém prostředí rozšířila v posledních dekádách rakousko-uherské monarchie. Tehdy se ovšem ještě fanouškům říkalo „enthusiasté“.

Slovo fanoušek ve významu „nadšený, fanatický přívrženec“ je, ač se to na první pohled nezdá, anglického původu. Jde o jeden z řady anglicismů ze semiosféry volného času, které zaplavily češtinu v souvislosti s radikální proměnou životního stylu po roce 1918. Do stejné sorty patří třeba i náš víkend, tramping, camping a další slova.

Český výraz fanoušek představuje ve srovnání s jinými jazyky lingvistický unikát. S výjimkou slovenštiny, která převzala označení fanúšik/fanúšička, vesměs ostatní jazyky okopírovaly anglický výraz „fan“ beze změny, případně přišly s vlastním novotvarem: například italský tifoso je odvozen od vnější podobnosti chování zarytých přívrženců s horečnatým blouzněním nemocných tyfem.

Fanoušek s malým „f“ je hravou významovou obměnou zdrobněliny vlastního jména František, založenou na náhodné podobnosti anglického označení „fan“ ve smyslu fanatik. Důsledně jsou i fanoušci-ženy fanynkami. Je zajímavé, že dokonce i prvorepubliková němčina převzala z češtiny výraz „Fanouschek“ či „Fanauschek“. Přestože se slovo objevuje v českém jazykovém úzu teprve kolem roku 1920 a za zdomácnělé ho můžeme považovat v polovině 20. let, kdy se přestalo psát s velkým „F“ a v uvozovkách, kořeny fenoménu fotbalového přívrženectví jsou mnohem hlubší.

Kniha Zrození fanouška sleduje jeho vývoj od vyčlenění fotbalového diváka z veřejného urbánního prostoru ohrazením fotbalových hřišť v 90. letech 19. století, až po masové rozšíření fandovství ve 30. letech, kdy například finále Středoevropského poháru 1936 sledovalo na strahovském sportovním stadionu na 60 000 osob a dalších 30–40 000 se do hlediště z kapacitních důvodů nedostalo.

Předmětem výzkumu je zejména vznik specifické fanouškovské kultury s jejími projevy a stereotypy, proměna jejího rámce a v neposlední řadě i umělecká a kritická reflexe fandovství. Zajímat nás bude sociální, věková nebo genderová struktura na první pohled jednolitého „fanouškujícího davu“, návštěva fotbalového zápasu jako socio-kulturní praktika od koupě vstupenky, přes cestu ke stadionu, příchodu do hlediště, předzápasového a přestávkového programu až samozřejmě po prožitek samotného utkání.

Zkoumány jsou akustické i vizuální projevy fanoušků, výtržnictví, vandalství a fyzické násilí na stadionu i mimo něj a také další činnosti s fanouškovstvím související: sběratelství suvenýrů či autogramů, sledování kopané v médiích nebo totalizátorské sázky na fotbalové zápasy.

Odpověď na otázky „co to byla halftimka“, „kdy si Hurvínek začal prozpěvovat pochod fanoušků“ a „kdy šla paní Acetylénová s paní Šakalovou poprvé na fudbal“, jakož i řadu dalších najdete v knize, kterou autor chystá ve spolupráci s Nakladatelstvím Lidové noviny jako hlavní výsledek projektu Grantové agentury České republiky na rok 2022.

---

Autor článku: doc. Mgr. Martin Pelc, Ph.D., vedoucí Ústavu historických věd FPF

Více podrobností o výzkumném projektu „Zrod sportovního diváctví a fanouškovství v českém prostředí (do roku 1945)“: http://uhv.fpf.slu.cz/1095-2/

Díky utrpěným válečným škodám a následným poválečným úpravám vypadá dnes celá řada opavských ulic a zákoutí úplně jinak, než jak tomu bylo v meziválečném období. V prezentaci k přednášce jste měli možnost vidět fotografie zachycující poválečný stav zástavby nejen v centru města. Dokázali byste z těchto obrázků určit, o jakou ulici, náměstí, městskou část či stavbu se jedná? Pomoci vám mohou publikace a webové stránky věnované staré Opavě, ale i sledování detailů na fotografiích spolu s procházkou městem. 

---

Vznik byl podpořen v rámci projektu Operačního programu Výzkum, vývoj a vzdělávání „Rozvoj VaV kapacit Slezské univerzity v Opavě“, reg. č. CZ.02.2.69/0.0/0.0/18_054/0014696.

Interdisciplinární výzkum krajiny na pomezí Slezska a Moravy je nová oborná publikace Ústavu archeologie Filozoficko-přírodovědecké fakulty v Opavě a je dílčím výstupem z projektu „Historická krajina na pomezí Slezska a Moravy“. Můžete nám tento projekt popularizačně představit? 
Projekt se zabývá výzkumem širší oblasti Moravské brány, tj. rozsáhlého území od středního toku Moravy až po státní hranici mezi Bohumínem a Jablunkovem, včetně přilehlých partií Nízkého Jeseníku, slovensko-moravských Karpat a Západních Beskyd o výměře cca 4150 km². Oblast byla od pravěku nejen přirozenou spojnicí mezi Moravou a Slezskem, ale také komunikačním koridorem evropského významu mezi severními a jižními regiony kontinentu. Vedla tudy i jedna z tras tzv. Jantarové stezky, která v době římské spojovala severoitalskou Aquileiu s Baltem. Vzhledem ke geomorfologické orientaci však Moravská brána zprostředkovávala v různých obdobích i kratší kontakty v západovýchodním směru (přesněji ve směru jihozápad-severovýchod). V severní části koridoru, označované jako Oderská brána, máme například doloženu koncentraci několik neolitických osad, zabývajících se zpracováním silicitů („pazourků“) dobývaných v oblasti krakovsko-čenstochovské jury, přibližně 150 km východněji, a hlavně pak zprostředkováním jejich dodávek dále na západ do Pomoraví a až do východní poloviny Čech. Bránou patrně pronikl i jeden ze dvou hlavních slovanských proudů osídlujících naše země v 6. století. Tudy také směřovala expanze velkomoravského státu či později Přemyslovců na Krakovsko, resp. do Haliče, poháněná snahou dostat pod kontrolu část významné raně středověké dálkové obchodní trasy vedoucí dál na východ přes Přičernomoří do Asie.Širší prostor Moravské brány byl však zároveň často územím kontaktu kulturních okruhů či historických státních útvarů, které tento koridor propojoval. Nejspíš tak tomu bylo již v neolitu, ale i později například v době popelnicových polí (mladší a pozdní doba bronzová, starší doba železná). Ve středověku pronikal tudy z prostoru severního Německa proti toku Odry přes Dolní a Horní Slezsko až na střední Moravu tzv. saský proud středověké kolonizace. Ta spočívala nejen v příchodu nového obyvatelstva, kolonizujícího řídce osídlené území a zakládajícího města a vesnice, ale i ve zprostředkování inovativních myšlenek, proměňujících dosavadní postupy v zemědělství, v řemeslné výrobě, v dolování, ale i v oblasti sociálního a právního postavení jednotlivců a celých komunit, a přirozeně i v jejich materiální i duchovní kultuře. V období vrcholného středověku (13.–14. století) byly mj. položeny základy sídlištní a komunikační sítě, která i přes výrazné proměny v industriálním období v zásadě přetrvává dodnes.

Co bylo hlavním podnětem pro vznik tohoto projektu?
Rozhodujícím podnětem k realizaci projektu byl neblahý vliv intenzivní těžební, průmyslové a stavební činnosti, která v tomto regionu od poloviny 19. století místy značně narušila a nadále narušuje dosavadní vzhled krajiny. Tím samozřejmě ohrožuje nemovité památky v ní, které jsou zároveň pramennou bází poznání zdejšího pravěkého a historického osídlení. Devastující vliv na ně mají rovněž na pohled méně nápadné, ale intenzivní zemědělské a lesnické těžební činnosti. Navíc delší dobu dochází k ničení zdejších archeologických památek také nelegálními vykopávkami.Přes to všechno byl však region dosud zkoumán spíše jen nárazově. Kromě některých větších záchranných aktivit (např. v souvislosti s výstavbou dálnice D1 nebo obchvatů měst) se zde dosud systematičtěji věnoval prospekci a výzkumu pouze Ústav archeologie FPF Slezské univerzity v Opavě, ale samozřejmě v závislosti na finančních a časových možnostech jen v omezené míře.Důležitým faktorem je pohled na zájmové území ve smyslu „krajinné archeologie“ jako na proměnlivý celek, na komplex jednotlivých složek kulturní a přírodní krajiny (sídliště a jejich hospodářská zázemí, exploatační a výrobní areály, sociokultovní areály, komunikace, les, apod.). Tento komplex se pak přirozeně různě se mění v čase v závislosti na větších změnách přírodních i sociálních podmínek. 

Projekt je interdisciplinárně zaměřen. Kdo se tedy na něm vše podílí?
Podobné projekty přirozeně nelze v dnešní době řešit v rámci jednoho vědního oboru. Významně se proto na řešení podílejí spolupracovníci ze tří dalších partnerských vědeckých institucí, kterými jsou Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava (konkrétně Katedra městského inženýrství na Fakultě stavební), Ústav geoniky AV ČR, v.v.i., Ostrava a Univerzita Palackého v Olomouci (konkrétně Katedra geoinformatiky na Přírodovědecké fakultě).  Kromě archeologů a historiků tak na projektu pracují i odborníci zabývající se stavební historií, krajinnou architekturou, materiálovými analýzami, antropologií, archeoozoologií, archeobotanikou, geologií a petrografií, a v neposlední řadě geoinformatikou.Kromě toho se snažíme navázat spolupráci s některými amatérskými archeology v regionu; např. z Oderska pochází mnoho dosud odborně nezpracovaných starších nálezů. 

Výsledky projektu představujete na příkladu tří modelových regionů. Podle jakého klíče jste tyto regiony vybírali a které to jsou?
Pro tuto publikaci jsme vybrali tři různé modelové oblasti, na kterých jsme chtěli prezentovat jak dosavadní výsledky, tak i šíři záběru projektu a rovněž některé z použitých metod a pracovních postupů výzkumu. Vybrané oblasti jsou situovány v severní, v centrální a v jižní části zájmového území projektu.První modelovou oblastí je Jablunkovsko. Předmětem podrobného výzkumu zde byl soubor specifických památek, označovaných jako jablunkovské šance.  Jsou to obranná zařízení z raného novověku na pomezí Slezska a Uher. Ty jsme se snažili zpracovat kombinací metod archeologických, historických a přírodovědných. Jako druhá oblast bylo vybráno území kolem výrazného ohybu Odry u Mankovic v místech, kde řeka opouští Nízký Jeseník a nabírá severovýchodní směr jako osa koridoru Oderské brány. Tato oblast je typickým periferním územím, izolovaným od starých sídelních území v okolí, ovšem čile využívaným ke komunikaci, která je spojovala. V jeho rámci lze rozlišit dílčí oblasti s různým přírodním charakterem i dynamikou osidlovacího procesu. Odersko, Spálovsko a Fulnecko jsou oblasti už vrchovinné a leží mimo vlastní komunikační koridor, na jeho hornatém lemu. Systematičtěji byly osídlovány až od vrcholného středověku, do té doby z různých důvodů jen přechodně navštěvovány, počínaje již obdobím paleolitu. Přímo v koridoru leží v modelovém území oblasti v podstatě nížinné či pahorkaté. Na pravém břehu Odry je to okolí Blahutovic a Starého Jičína, na levém břehu v okolí Hladkých Životic. Ve všech případech jde o nácestné enklávy časově omezeného osídlení, které v různých obdobích zemědělského pravěku vznikalo a opět zanikalo v souvislosti s potřebami dálkové komunikace; předcházejí ho samozřejmě stopy přítomnosti neusedlých loveckých tlup. Kapitolou samou pro sebe je oblast „Železné brány“ u Bělotína, která je nejvyšším bodem na staré komunikační trase mezi Slezskou nížinou a moravskými úvaly, doložitelné archeologickými i historickými prameny od neolitu (6. tisíciletí př. n. l.) a fungující dodnes. Třetí modelovou oblastí je Podhostýnsko, zajímavé a donedávna málo poznané území, jedna ze dvou přirozených spojnic mezi Hornomoravským úvalem a Oderskou bránou. I zde byl zájmový region vybrán tak, aby obsáhl různé krajinné typy – rovinatější oblast přimykající se na západě k nedaleké řece Moravě, lze označit jako součást tradičního sídelního území v Pomoraví. K ní se na východě přimyká mnohem zvlněnější Kelečská pahorkatina. Tu můžeme opět označit za periferní oblast, jejíž epizodické osídlování v pravěku bylo nejspíše určováno průběhem komunikačního koridoru regionálního významu. Dosavadní informace jsou však dosti omezené, takže opatrnost v tomto ohledu je prozatím na místě. Na jihovýchodě uzavírá modelové území část hornaté oblasti výrazně se zvedajících Hostýnských vrchů, na jejich lemu však můžeme konstatovat několik pravěkých hradisek z různých období i středověkých hradů, včetně vrchu Hostýna se slavným poutním místem, který byl v první polovině posledního tisíciletí př. n. l. významným hradiskem na přelomu doby bronzové a železné a na jeho konci keltským oppidem.

Je něco, co vás v rámci tohoto výzkumu překvapilo, přineslo nečekané výsledky?
Uplynula teprve o trochu více než polovina doby řešení, takže na hlavních výsledcích se dosud intenzivně pracuje, nicméně některé lze najít již dnes na webových stránkách projektu.  Výsledky zpracování dosavadních a sběru nových informací pro tvorbu GIS-map  jsou zatím spíše v podobě předběžných zjištění, která bude nutno ještě specifikovat. Máme nová zjištění ohledně kulturního zařazení některých výšinných sídlišť, zpracováváme analýzy viditelnosti mezi jednotlivými lokalitami, s pomocí specializovaných SW nástrojů se pokoušíme o determinaci určujících přírodních podmínek pravěkých a raně středověkých sídlišť v a tím i o predikci dosud neznámých lokalit. Asi nejvíce nás překvapilo, kolik informací o lokalitách a zajímavých nálezech z nich zůstává mimo oficiální zdroje (např. Státní archeologický seznam, Archeologická mapa ČR apod.) a tedy i mimo dosah odborné obce. Proto se snažíme velkou část našich projektových aktivit v současnosti zaměřit k jejich zveřejnění.   Hlavním výsledkem projektu bude obraz zdejší kulturní krajiny a jejích proměn v různých pravěkých a pozdějších obdobích, ve kterém budou zapracována i uvedená nová zjištění. Budeme jej prezentovat v roce 2022 především prostřednictvím webových map, dále tří odborných publikací a výstavy. Výsledky tak budou k dispozici široké odborné i laické veřejnosti.

---

Na otázky k odborné publikaci Interdisciplinární výzkum krajiny na pomezí Slezska a Moravy odpovídal jeden z editorů Mgr. Peter Kováčik, Ph.D.

Publikace vyla vydána za podpory Ministerstva kultury ČR jako výsledek výzkumného projektu „Historická krajina na pomezí Slezska a Moravy“ (číslo DG18P02OVV017) realizovaného v rámci „Programu na podporu aplikovaného výzkumu a experimentálního vývoje národní a kulturní identity na léta 2016 až 2022 (NAKI II)“.

Projekt Příběhy z dějin našeho města se skládá dvou cyklů krátkých přednášek seznámí studenty dějepisného semináře posledních ročníků SŠ s vybranými příběhy z dějin města Opavy.

První cyklus se skládá z cca 20 minutových přednášek, které představí osudy významné i méně známé osobnosti, místa či předmětu (např. listiny uložené v ZA Opava nebo předmětu ze sbírek SZM) spojeného s historií města. Témata jednotlivých přednášek jsou zvolena tak, aby obsáhla celé období existence Opavy jako právního města, tj. od středověku do dnešní doby. Na příkladu konkrétních osob, míst či událostí budou také představeny fenomény spojené s dějinami měst, historického Slezska i českých zemí obecně.

Druhý cyklus se skládá z krátkých přednášek a navazuje formou i obsahem na ten předcházející. Cílem bude opět prostřednictvím příběhů konkrétních osobností, míst či událostí z dějin Opavy představit fenomény spojené s dějinami měst, historického Slezska i českých zemí obecně a přiblížit studentům dějepisného semináře nejen historii „jejich“ města, ale i metody historikovy práce. Prezentace vybraných témat bude ale realizována formou rozhovoru mezi autorem díla (studie, kniha, projekt apod.) a moderátorem. Přitom bude promítána prezentace vhodně doplňující probíranou problematiku.

TÉMATA PŘEDNÁŠEK 1. CYKLU

• Příběh nejstarší listiny (vznik středověkého právního města, městské právo, první zmínky o Opavě, problematiky dochování pramenů k počátkům Opavy jako města, diplomatika a paleografie – základní seznámení s listinou)
• Příběh Martina z Opavy (středověké kronikářství, typy kronik, nejvýznamnější kroniky z českých zemí, slezští středověcí kronikáři)
• Příběh opavského zámku (husitské války a Opava, opavští Přemyslovci, osudy opavského zámku, inventář opavského zámku)
• Příběh žalářníka Lukáše (nejstarší opavské městské knihy, přísaha a její role v městské samosprávě a soudnictví)
• Příběh Hlavní školy v Opavě (tereziánské a josefinské školství, reformy školství na přelomu 18. a 19. století, prameny k dějinám Hlavní školy v Opavě)

MATERIÁLY KE STAŽENÍ

TÉMATA PŘEDNÁŠEK 2. CYKLU

• Příběh kacíře Bolka (osudy vévody Bolka V. Opolského, jeho vztah k husitům i k Opavě, ale také problematiku přebírání informací mezi historiky a Bolkovo studium na univerzitě v Praze).
• Příběh opavské měšťanky, podnikavé Anny Kateřiny (opavská měšťanka Anna Kateřina Achzenitová, poprvé provdanou Willeritovou, podruhé Dominackou z Karslbrunnu, která podnikala, vlastnila domy a pozemky a kromě toho ještě půjčovala peníze za fanty!)
• Příběh opavské šlechtičny, podmanivé Maxmiliány (jedna z významných majitelek domu na dnešní Masarykově třídě, domu, kde v současnosti sídlí Ústav historických věd a ve kterém v době konání Opavského kongresu nocovali pruský král a korunní princ)
• Příběh hudební Opavy (významné osobnosti na poli hudby, které byly nějak spjaty s Opavou a Opavskem)
• Příběh poválečné Opavy (dějiny Opavy po druhé světové válce)

---

Vznik byl podpořen v rámci projektu Operačního programu Výzkum, vývoj a vzdělávání „Rozvoj VaV kapacit Slezské univerzity v Opavě“, reg. č. CZ.02.2.69/0.0/0.0/18_054/0014696.