V závěru doby stěhování národů obývaly naše území germánské kmeny, které se od přelomu 5. a 6. století přesouvaly do Podunají. Uvolněný prostor začali postupně obsazovat Slované, jejichž původní pravlast ležela v černomořské oblasti lesostepní Ukrajiny. Gótský historik Jordanes je v polovině 6. století v díle Getica označil jako Venety a považoval je za nadřízené Sklavínům a Antům. Na jiném místě ovšem píše, že jsou zrozeni z jednoho rodu a přijali tři jména: Veneti, Sklaveni a Antové. Zřejmě šlo o názvy větších kmenových uskupení, jejichž migrace směřovala hlavně na západ a na jih, pomineme-li průnik do severněji položeného horního Podněpří, spojovaný některými badateli s Venety.

Expanze do střední Evropy a na Balkán byl dlouhodobý proces, jehož se účastnily i jiné etnické skupiny. Příčiny migrace lze hledat v rozrodu slovanské populace, motivované snahou získat obživu a kořist ovládnutím nových území. Určitou roli při tom hrál i tlak kočovných kmenů, zejména Avarů, kteří se usadili uvnitř Karpatské kotliny. Sklavíni proto obešli severní oblouk Karpat a začali se usazovat v horním Povislí (Mlopolsko). Jiný boční proud prošel horskými průsmyky Západních Karpat do Pováží (západní Slovensko) a přes Bíle Karpaty vnikl do středního Pomoraví (Olomoucko), odkud pokračoval do úrodných nížin v Čechách. Kromě našeho území bylo v průběhu jednoho a půl století zalidněno celé Polsko, Dolní Rakousko a Německo až k Labi. Společně s Anty, postupujícími po jižní straně Karpat, se Sklavíni částečně podíleli na kolonizaci jižních území až po byzantskou hranici na Dunaji (Maďarsko, Sedmihradsko), náležející do zájmové sféry Východořímské říše. Antové, s nimiž je spojováno osídlení jihomoravských úvalů, táhli dál na jih a dorazili až na vzdálený Peloponés, Krétu či do Malé Asie.  

Přítomnost Slovanů ve středním Podunají zaznamenal mimo jiných antických autorů také Prokopios z Kaisareje, jenž působil v družině byzantského vojevůdce Belisara. Podle jeho líčení měli germánští Herulové po porážce od Langobardů v letech 494–509 (508/9)projít „územím všech slovanských kmenů“. Datování této události k roku 512 je však nejisté. Bezpečnější informaci nabízí v popisu války s Góty, kde zmiňuje langobardského prince Hildigise, hledajícího v roce 535 pomoc u Slovanů. Patrně již tehdy byla některá území severně od Dunaje obsazena Slovany, což se týkalo nejspíše západního Slovenska a přilehlé části Moravy, z níž v roce 568 odešli Langobardi, přesídlivší do Panonie a posléze do po nich pojmenované italské Lombardie.

Nově příchozí osadníci se specifickou hmotnou kulturou tzv. pražského typu (Praha-Korčag) tak mohli kolonizovat víceméně opuštěné území a zřejmě se nesetkali se s vážnějším odporem. Naznačuje to absence dokladů násilných střetnutí, jež v archeologických  pramenech zatím schází. Zjištěné germánské a slovanské osídlení se vzájemně respektovalo, z čehož lze usuzovat, že po určitou dobu se oba kulturní okruhy vyvíjely paralelně. Vzájemné kontakty dokládají některé projevy v pohřebním ritu či v hmotné kultuře, případně přejímání zeměpisných názvů, poznatků či inovací. Poukazuje na to nedávný nález zvířecího žebra s částí runové abecedy (555–650 AD), k němuž došlo v roce 2017 na časně slovanském sídlišti Lány, vzdáleném asi tři kilometry od hradiska na Pohansku u Břeclavi. Germánské písmo (staršího futharku s 24 znaky) Slované používali ještě jako pohané k počítání a věštění. Činili tak črtami a zářezy“, jak zaznamenal na přelomu 9. a 10. století bulharský mnich Chabr.

Materiální náplň lidu s keramikou pražského typu byla poměrně jednoduchá a značně unifikovaná, což vypovídá o jednotě slovanské populace z hlediska antropologického typu či jazykové příbuznosti. V podstatě šlo o zemědělský lid, o němž Prokopios napsal, že „Slované žili v bídných staveních, věci zahrabávali, zakopávali i potraviny, nebyli kočovníci, ale usedlíci, neradi pracovali, kolem chat měli zásoby.“ Po té, co se usadili, žili v neopevněných osadách se zahloubenými zemnicemi s pecí v rohu, kolem nichž měli zásobní jámy s uskladněným obilím. Zpočátku vyráběli nezdobenou keramiku situlovitých tvarů, kterou požívali nejen ke kuchyňským účelům, ale také jako schránky k uložení kremace, neboť své mrtvé spalovali. Koncem 8. století přešli vlivem Avarů a Franků ke kostrovému pohřbívání a do hrobů ukládali vlnicemi zdobené nádoby spolu s jinými předměty jako milodary. Ke změně pohřebních praktik přispělo také křesťanství, zprvu šířené individuálně západními misiemi, jejichž působení iniciovaly politické cíle franských vládců.

Nebezpeční vnějšího ohrožení vyvolalo budování opevněných hradisek, která se stala sídly místních vládců (duces) a středisky politicky i teritoriálně vymezených celků. Kromě vojenských účelů plnily funkce administrativní, hospodářské nebo kultovní. Ve spise Descriptio civitatum et religionum ad septemtrionalem plagam Danubii uvádí tzv. Geograf Bavorský, že Moravané mají XXX hradských měst. Integrace těchto správních celků směřovala k vyčlenění dvou územních jednotek – Staré Moravy a Nitranska, jejichž vznik uspíšil pád avarského kaganátu spojený s ovládnutím části Podunají Karlem Velikým. Spojení obou jednotek v předstátním útvaru nazvaném byzanským císařem Konstantinem Portyrogenetem Megale Moravia představovalo vyvrcholení sjednocujícího procesu, ideově podpořeného pokřestěním  všech Moravanů skrze pasovského biskupa Reginharda v roce 831 a působením byzantské mise Konstantina Filosofa (Cyrila) a Metoděje, kteří přišli v roce 863 na přání knížete Rostislava. K pořízení překladů liturgických textů do staroslověnštiny pořídil první ze soluňských bratrů písmo hlaholici, které Metoděj kvůli nesrozumitelnosti nahradil cyrilicí, mající základ v řeckém písmu užívaném v 9. století v Konstantinopoli. Se zajímavou teorií vystoupil v roce 1995 na  Slavistické konferenci v Nitře filolog Ivan Müller († 2019), podle něhož jsou kořeny slovanského písemnictví daleko starší a sahají do 3. a 4. století. Slované jako jediní používali pro bohoslužebné účely své vlastní písmo a řeč, což mělo značný význam pro rozvoj církevní organizace a šíření Kristova učení. Těsně před Metodějovou smrtí († 885), kdy byli jeho žáci vyhnáni, byl na dvoře knížete Svatopluka pokřtěn přemyslovský kníže Bořivoj, jenž po svém návratu nechal po moravském vzoru vystavět kostely v Levém Hradci a na Pražském hradě. Během dalšího desetiletí se Čechy osamostatnily a po pádu Velké Moravy na počátku 10. století se zde postupně formovalo nové politické ústředí.   Počátky české státnosti mají tudíž slovanský základ, který před mnoha staletími položili první osadníci přicházející z východu. Toto civilizační dědictví představuje nedílnou součást naší historie a významnou měrou ovlivnilo utváření evropské identity, kulturních hodnot a tradic.

Autor článku: PhDr. Markéta Tymonová, Ph.D., Ústav archeologie FPF v Opavě