zlatá „devadesátá“ v Opavě

Pedagog Ústavu historických věd Miloš Zapletal se mimo jiné zabývá českou pop-kulturou osmdesátých a devadesátých let 20. století (v této souvislosti připravuje dosud vůbec první monografii Ivy Bittové). V následujícím rozhovoru s Hanou Komárkovou se zamýšlí nad fenoménem „zlatých devadesátých“ v Opavě.

Napoleon není pouze synonymem války

Pedagog Ústavu historických věd a vedoucí Oddělení muzeologie, památkové péče a kulturního dědictví PhDr. Marian Hochel, Ph.D. se ve své výzkumné činnosti dlouhodobě věnuje historické epoše spojené s Napoleonem Bonaparte. V říjnu roku 2022 vydal další z řady knih, které se věnují tomuto historickému období. Tentokrát v ní analyzuje struktury (re)prezentace Napoleona a vybraných osobností jeho doby.

Můžete nám Vaši novou knihu blíže představit? Co je jejím obsahem?

Kniha Pamatují Napoleona I analyzuje struktury Napoleonovy (re)prezentace a vybraných osobností jeho doby. V otázkách formování Napoleonova obrazu navazuje na dva již dříve publikované svazky nazvané Třináctá komnata Napoleonova a Zrcadlo moci, jejichž závěry dále doplňuje a rozvíjí. Tento svazek se zaměřuje i na dopady formování obrazu francouzského generála, prvního konzula a potažmo císaře ve vizuální prezentaci vybraných osobností z řad jeho současníků, jak se to projevilo v dobové ikonografii. Východiskem jsou především artefakty, vybrané markanty uchovávané v mobiliárních fondech památkových objektů ve správě Národního památkového ústavu, ať už se jedná o grafické listy, olejomalby, historické fotografie či sochařskou produkci. Tyto mobilie jsou v knize reprodukovány, komplexně analyzovány a kontextualizovány, což umožnila rovněž komparace s jejich předlohami nebo variantami uchovávanými ve sbírkách muzeí, galerií a dalších paměťových institucí u nás i v zahraničí. Pozornost byla věnována též proměnám interpretačního rámce těchto artefaktů a jejich vizuálního diskurzu. Napoleonika jako specifický segment movitého kulturního dědictví jsou zde nahlížena jako důležité ikonografické prameny, které poskytují informace stejně cenné jako psané dobové dokumenty. Zachycují totiž nejen obrazotvornost, reálie a umělecké tendence své doby, ale jsou rovněž důležitým pramenem a objektem poznání, který je z metodologického a obsahového hlediska přínosný pro bádání v oblastech dějin mentalit i historické paměti.

Aktuálně byl vydán první díl knihy. Kolik dílů bude kniha celkem mít a v čem se budou lišit?

Jak je patrné z názvu, ano, kniha bude mít pokračování. Formát, který byl zvolen, umožňuje pojmout velké množství materiálu. A toho je dostatek. Vše je v procesu realizace, necháme se tedy překvapit.

Kniha je volným pokračováním knih Zrcadlo moci a Třináctá komnata Napoleonova. Všechny tyto knihy spojuje osobnost Napoleona Bonaparta. Dá se říct, že Vás tato významná historická osobnost něčím fascinuje a případně čím?

To je otázka, kterou v rozhovorech dostávám poměrně často. Každý historik nebo kunsthistorik, jenž se v rámci výzkumu zabývá konkrétní historickou epochou, je pochopitelně nadšen tématy, kterým se věnuje. Nehovořil bych ale v tomto případě o fascinaci. Fascinace často zatemňuje mysl a podléhat jí by nebylo zcela profesionální. Vědecký přístup je založen na kritické reflexi, stejně jako na překonávání současného stavu poznání či nových interpretacích, nikoliv na emocích. To se zároveň nevylučuje s tím, že je nutno zapojit i srdce a v textech nechat kromě mysli promlouvat i duši, jinak by přišly o své kouzlo a zůstaly by nečitelné. Napoleona vnímám jako velmi inspirativního a zároveň jako jednu z klíčových osobností moderních dějin. Pro mne není jen synonymem války, jak je zjednodušeně nahlížen těmi, kteří o něm příliš mnoho neví. Vnímám ho spíše tak, jak se o tom zmínil on sám. Vnímám ho jako člověka, který mnoho dokázal vlastními schopnostmi a vlastní houževnatostí. Jako člověka, který dokázal využít příležitosti, jež se mu naskytly. Jako člověka, který také dělal chyby. Zároveň však dokázal inspirovat mnoho dalších generací a zanechal za sebou velký odkaz, který přetrval do dnešních dní, a to nejen ve sférách historické paměti. Válka ani z ní plynoucí proměna geopolitické mapy Evropy součástí jeho odkazu není – hranice států na evropském kontinentu byly v průběhu dvou staletí ještě několikrát překresleny. Co však bylo pozoruhodné a pro mnohé Napoleonovy současníky též ohromující, je fakt, že na scénu v jeho osobě vstoupil někdo, navíc nižšího sociálního postavení, kdo se dokázal postavit konzervativním absolutistickým panovníkům monarchické Evropy a nebál se vyvrátit jejich doposud zažité představy o tradičním uspořádání společnosti.

Zmíněné předchozí knihy analyzovaly formování obrazu Napoleona Bonaparta v umění a odrazu napoleonské epochy ve fondech hradů a zámků České republiky. Kdyby se chtěl někdo vydat po stopách Napoleona právě po českých památkách, na jaká místa by měl především vyrazit?

Určitě bych doporučil místa spojená s napoleonskou historií či s osobnostmi, které do ní významně zasáhly nebo ovlivnily chod tehdejšího evropského dění. Taková místa jsou k vidění v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Snad nejpozoruhodnější napoleonika jsou dodnes uchovávána v pozůstalosti knížecího rodu Metternichů v mobiliárním fondu západočeského zámku Kynžvart. Rakouský ministr zahraničních věcí Klemens Lothar Metternich byl silným soupeřem Napoleona na poli diplomacie, taktéž byl jako kariérní diplomat v osobním kontaktu s Bonaparty a dalšími osobnostmi z Napoleonova okruhu, od kterých získal řadu cenností a osobních předmětů. Vzpomeňme také schwarzenberská sídla v jižních Čechách, například zámek Orlík, spjatá především s osobností polního maršála Karla I. Filipa Schwarzenberga, který se v době napoleonských válek angažoval ve vojenských a diplomatických službách. K napoleonské historii se dnes hlásí i zámek Raduň u Opavy, který se ve 30. letech 19. století dostal do držby rodu Blücherů, příbuzných proslulého maršála Gebharda Leberechta Blüchera, jenž se ve své době chlubil svým podílem na finální porážce Napoleona u Waterloo. Je tedy pochopitelné, že v paměti rodu i raduňského zámku byla uchovávána vzpomínka na proslulého rodového předka, která přetrvává dodnes. Napoleonika ovšem můžeme zaznamenat ve většině šlechtických domů, jednalo se o oblíbený sběratelský artikl upomínající na dobu „velkých dějin“ a hrdinů válečných tažení, ať už stáli na kterékoliv straně. S tím souvisí i napoleonská bojiště na území někdejší Koruny české – slavkovské bojiště a bojiště u Znojma v dnešním Jihomoravském kraji, stejně jako chlumecké bojiště v kraji Ústeckém. Tato území mají přímou vazbu k událostem let 1805, 1809 a 1813. Napoleonská bojiště, z nichž slavkovské a chlumecké bylo prohlášeno za krajinnou památkovou zónu, jsou poseta pomníky a památníky, tradičně se zde konají vzpomínkové akce a působí zde paměťové instituce, které připomínají historii napoleonských válek. Uveďme v této souvislosti například Památník Mohylu míru na slavkovském bojišti nebo Zámek Slavkov – Austerlitz, na kterém císař Napoleon I. pobýval několik dní po svém vítězství u Slavkova v prosincových dnech roku 1805.

Tato nová kniha se zaměřuje na další významné osobnosti Napoleonovy doby. O které osobnosti se například jedná?

Kniha představuje pomyslnou divadelní scénu, na které se střídají jednotliví herci promlouvající k divákům v měnících se obrazech s kulisami v podobě analyzovaných artefaktů. Jako inspirační zdroj a ideové východisko pro strukturu publikace posloužila Beethovenova třetí symfonie „Eroika“, kterou skladatel původně tvořil v okouzlení osobností prvního konzula Bonaparta. Eroika otevírá prostor ke zkoumání různých podob a vrstev heroična i antiheroična, které se formovaly a promítaly v Napoleonově vizuální (re)prezentaci a zároveň (re)prezentaci osobností jeho doby. Čtyři věty symfonie rezonují ve čtyřech scénických dějstvích doplněných ouverturou. Sledovaným geografickým rámcem je především středoevropský prostor a „hrdinové“ napoleonských válek, kteří jsou s tímto prostorem spojeni; i oni stejně jako řada analyzovaných artefaktů „pamatují Napoleona“. Jejich heroismus živený v historické paměti má totiž zapuštěné kořeny právě zde. Jako vůdčí reprezentanti byli vybráni i proto, že jsou s tímto prostorem spjati svým původem, přitom ve válečných konfliktech napoleonských válek stáli na protějších pólech znepřátelených stran – maršálové Józef Antoni Poniatowski a již zmiňovaný Gebhard Leberecht Blücher von Wahlstatt. Cesta k jejich heroismu vede přes dramatickou divadelní scénu, kterou v době napoleonských válek představují německé země. V tomto prostoru hraje hlavní roli francouzský císař, zatímco ve vedlejších rolích se na scéně tu a tam objevují jeho bratři nebo další členové rodu Bonapartů. Právě Napoleon vstupuje na scénu prvního obrazu, nastavuje své ucho a dává pokyn ke spuštění jevištní mašinérie, jež se záhy uvede do pohybu. Zastaví se až v ozvěnách historické paměti, ve kterých budou doznívat poslední tóny nové velké herojské opery pro francouzského císaře…

Kniha je k dostání například zde: https://www.npu.cz/cs/e-shop/89060-pamatuji-napoleona-i-struktury-umelecke-re-prezentace-napoleona-bonaparta-a-osobnosti-jeho-doby

pomocné materiály pro maturanty z dějepisu

Ústav historických věd FPF připravil pro maturanty z dějepisu pomocné materiály k maturitním otázkám. Formou záložek jsou zpracována jednotlivá témata od úvodu do studia dějepisu, přes nejstarší civilizace, pravěk v době kamenné i železné, Evropu ve středověku po Slezsko za posledních Přemyslovců či krizi v církvi. Každé téma je zpracováno na jedné záložce, na které nechybí nejdůležitější data, osobnosti či události. Všechny záložky jsou k dispozici ke stažení níže.

dějiny hudebně-muzeologického myšlení od 18. století do roku 1945

Uchovávat hudební památky, ať už hmotné či nehmotné, systematicky o ně pečovat, vědecky je zkoumat, a různými způsoby je zpřístupňovat veřejnosti, to vše považujeme za samozřejmou součást západní civilizace (nebo civilizace vůbec). Ve skutečnosti se však nejedná o samozřejmost ani ve smyslu historickém nebo geografickém, ani o nějakou přirozenou lidskou potřebu. Idea odborné péče o hudební památky má své dějiny. Těmi se zabývám v knize Dějiny hudebně-muzeologického myšlení od 18. století do roku 1945, která by měla vyjít v příštím roce.

Jako i v jiných oblastech kultury, tak i v hudební kultuře se od pradávna uskutečňuje muzealizace, tedy snaha určité její prvky – v nichž je rozpoznána hodnota – vyjmout, uchovat, a dále je používat pozměněným způsobem nebo je prezentovat coby svědectví. V moderní době se odborná hudební muzealizace uskutečňuje především v rámci tzv. paměťových institucí, tedy různých druhů hudebních muzeí, knihoven a archivů, ale také prostřednictvím jiných forem a iniciativ (zejm. v souvislosti s tím, co se dnes nazývá „nehmotným kulturním dědictvím“).

Dobře fungující hudební muzea – tedy instituce umožňující poznávat hudbu skrze struktury věcí a informací – nejsou myslitelná bez dobře fungující vědy, která tuto činnost reflektuje, tedy bez hudební muzeologie. Vztah muzeí a muzeologie je obousměrný: muzea svou činností a vůbec existencí vytvářejí „materiál“ pro muzeologické zkoumání; muzeologie zase zkoumáním muzejního „materiálu“ přináší nové ideje i konkrétní řešení obohacující muzejní praxi a ukazující směr jejího dalšího vývoje. Mluvíme-li o hudební muzeologii, máme na mysli plnohodnotnou vědeckou disciplínu – tedy záměrné a dlouhodobé a systematické zkoumání nejrůznějších aspektů hudebních muzeí a souvisejících fenoménů – a nikoliv pouhou metodiku muzejní práce, za niž bývá často zaměňována.Hudební muzeologie v tomto smyslu dosud nevznikla. Chybí jí jednotná institucionální základna, jednotná terminologie, a především vůbec vymezení předmětu, metod a cílů. Samotný pojem „hudební muzeum“ znamená (a znamenal) v různých geografických oblastech a v různých dobách značně rozdílné věci…

Hudební muzeologie tedy sice neexistuje, přesto lze v minulosti západního myšlení rozpoznat poměrně bohatou, různorodou a proto fascinující tradici hudebně-muzeologického myšlení.

Proč ale vůbec mluvit o hudebně-muzeologickém myšlení? Proto, že to, co nám dnes připadá naprosto samozřejmé – tedy že o hmotné i nehmotné památky hudební kultury je nutno pečovat, vysvětlovat je a zpřístupňovat laické i odborné veřejnosti současné a budoucí –, není vůbec samozřejmé ani univerzální. Někdo zkrátka s touto ideou musel přijít, někdo ji musel kriticky promýšlet a někdo ji musel prosazovat. A zatímco samotná muzealizace jaksi „samovolně“ probíhala odjakživa, idea odborné muzealizace se zrodila až v rámci pozdně barokního a osvícenského myšlení.

V proměnách hudebně-muzeologického myšlení od konce 18. století do současnosti lze rozpoznat dvě dominantní linie, vztahující se k muzealizaci dvou stěžejních typů „hudebních věcí“ i příslušných typů hudebních paměťových institucí. Obě linie přistupovaly k hudební muzealizaci jako k problému, avšak každá z jiného důvodu, v zájmu jiné vědy, vyvíjely se v zásadě samostatně, a až dodnes spolu jen málo komunikují.

První linie reflektuje muzealizaci hudebních nástrojů. Ta je značně starým a univerzálním fenoménem, který ovšem v průběhu 19. století nabyl v západním světě specifické podoby muzeí hudebních nástrojů coby středisek rodící se organologie, tedy vědy o hudebních nástrojích. Na počátku této linie stojí kromě jiných také geniální barokní polyhistor Athanasius Kirchner. Hudební nástroje byly součástí jeho římského muzea a jezuitský učenec, jenž mj. předpověděl existenci zemského jádra, je popsal ve vlivném traktátu Musurgia universalis (1650). Coby pomocná věda organologie se tato linie dodnes čile rozvíjí.

Druhá linie reflektovala muzealizaci hudebnin, jak byla a je uskutečňována v různých podobách hudebních muzeí, knihoven a „archivů“. Hudebninami (muzikáliemi) zde míníme hudební texty: tedy texty zaznamenávajících hudbu, texty vypovídající o hudbě, a texty jinak spjaté s existencí hudby (její produkcí, distribucí, uváděním a recepcí). Tato linie vznikla a rozvíjela se jsouc motivována zájmy hudební historiografie a její metodologie (na počátku stojí opět řeholník, tentokrát ovšem františkán, Giambattista Martini), aspirovala na skutečnou hudební muzeologii, avšak zastavila se, a až na pár výjimek na ni zatím nikdo nenavázal.

Že zkoumat názory dávno zemřelých lidí na to, jak by se měla provozovat hudební muzea, není jenom bizarní intelektuální zábavou, a že dobrá teorie skutečně směřuje k dobré praxi, se pokusím – ve vší stručnosti – doložit příkladem jedné pozoruhodné osobnosti. Tou je brněnský učenec, hudební a kulturní historik Vladimír Helfert (1886–1945). Že byl jedním z průkopníků hudebního muzejnictví, to je skutečnost celkem všeobecně známá. Helfertovy teoretické názory na hudební muzejnictví ovšem zůstávají stranou pozornosti. Fakt, že Helfert byl i v této oblasti myslitelem světového významu, nedošel v českém prostředí dostatečného docenění, a v zahraničí je v podstatě neznámý. Kromě realizací Helfertových plánů, z nichž nejvýznamnější je dnešní Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea (a do značné míry i Muzikologické pracoviště Slezského zemského muzea), jsou tady také plány nerealizované, dodnes zůstávají ideálem, metou, ke které lze jen pomalu směřovat. Platí to zejména pro plán tzv. Státního hudebně-historického ústavu. Jednalo se o instituci, kterou Helfert plánoval, když byl vězněn v nacistických kriminálech, a jejíž koncepci vtělil do spisu vydaného krátce poté, co Helfert 18. května 1945 zemřel. Státní hudebně-historický ústav měl být centrální institucí systematicky a komplexně pečující o všechny možné typy hudebních památek vztahujících se dějinám a současnosti české hudby. Kromě šíře, organizovanosti a systematičnosti Helfertem navrhované koncepce jsou dnes snad ještě inspirativnější způsoby, jakými Helfert navrhoval pracovat se znějící hudbou (ať už živě provozovanou nebo nahranou) v různých fází činnosti muzea: od pořizování archivu zvukových nahrávek staré hudby na autentické hudební nástroje po živou prezentaci hudebních památek muzejnímu publiku.

Další literatura:

ZAPLETAL, M. Muzealizace hudebních nástrojů a její teoretické reflexe od 19. století do současnosti. Musicologica Brunensia 2022, roč. 57, č. 1, v recenzním řízení.

ZAPLETAL, M. Hudebně-muzejní prezentace z pohledu Vladimíra Helferta. Opus musicum 2021, roč. 53, č. 4, s. 28–51.

ZAPLETAL, M. Bibliografie české hudební muzeologie. Hudební věda 2020, roč. 57, č. 1, s. 95–121.

ZAPLETAL, M. Bibliografie slovenské hudební muzeologie. Acta Historica Universitatis Silesianae Opaviensis 2020, roč. 13, s. 205–217.

ZAPLETAL, M. Muzea skladatelů a jejich muzeologická reflexe. In: S. Šváčová (ed.). Museologica literaria 2019. Banská Bystrica: Zväz múzeí na Slovensku, 2020, s. 211–223.

ZAPLETAL, M. Helfert’s Theory of a Music Museum („Musical Archive“) / Helfertova teorie hudebního muzea („hudebního archivu“). Musicalia 2019, roč. 11, č. 1–2, s. 6–45.


autorem textu je Mgr. Bc. Miloš Zapletal, Ph.D., Ústav historických věd FPF

bohové starých slovanů

Ještě před přijetím křesťanství existovaly na našem území prastaré pohanské kulty, jejichž původ někteří hledají u našich dávných indoevropských předků. Zatímco o antické řecké a římské mytologii máme poměrně četné a značně spolehlivé zprávy, o božstvech a mýtech Slovanů se nám toho dochovalo pramálo. Jediné informace o tom, jací bohové sehrávali nejdůležitější roli v životě slovanského obyvatelstva a jak vypadalo jejich uctívání, získáváme z nečetných archeologických nálezů a literárních děl raně středověkých křesťanských misionářů, kteří proti pohanským praktikám brojili. Pravdou ale je, že řada pohanských zvyklostí byla v kultuře a v životě obyvatel Čech, Moravy a Slezska hluboce zakořeněna a některé nevymizely doposud! Pokaždé, když o Velikonocích malujeme kraslice, nebo když posloucháme, jak naše teta z Moravského Slovácka zanadává „Do paroma!“, přibližujeme se slovanským bohům více, než bychom si mysleli. Folklór napříč slovanským světem je pro nás dalším vodítkem k poznání rouškou tajemství zahaleného slovanského náboženského systému. Díky našemu pracovnímu listu si můžete ověřit, jak se umíte orientovat ve slovanském pantheonu (tj. souboru bohů jednoho náboženství) nebo zda byste dokázali jako historici pracovat se zprávami křesťanských autorů o slovanských pohanských kultech! Úkoly na pracovním listu jsou odstupňovány podle obtížnosti (1 až 3 hvězdičky*).


Mgr. Hana Komárková, Ph.D., Ústav historických věd

historik a historie v muzeu

Jako absolventi některého z oborů z oblasti historických věd můžete najít pracovní uplatnění také v paměťových institucích, tedy takových institucích, které se zaměřují na uchovávání paměti a kulturního dědictví pro budoucí generace. Takovou institucí je bezpochyby i muzeum. Muzeí máme v ČR celou řadu. Některá se orientují na určitou geograficky vymezenou oblast a její kulturu a dějiny (zemská, regionální, městská muzea apod.), některá se věnují pouze vybranému fenoménu (např. muzea řemesel, sportovních či průmyslových odvětví apod.). Prostřednictvím pracovního listu si můžete ověřit, zda se vyznáte v českých, moravských a slezských muzeích. Vyzkoušíte si zároveň své znalosti ze zeměpisu ČR. Tak s chutí do toho!

„původní obyvatelé“ českých zemí

V závěru doby stěhování národů obývaly naše území germánské kmeny, které se od přelomu 5. a 6. století přesouvaly do Podunají. Uvolněný prostor začali postupně obsazovat Slované, jejichž původní pravlast ležela v černomořské oblasti lesostepní Ukrajiny. Gótský historik Jordanes je v polovině 6. století v díle Getica označil jako Venety a považoval je za nadřízené Sklavínům a Antům. Na jiném místě ovšem píše, že jsou zrozeni z jednoho rodu a přijali tři jména: Veneti, Sklaveni a Antové. Zřejmě šlo o názvy větších kmenových uskupení, jejichž migrace směřovala hlavně na západ a na jih, pomineme-li průnik do severněji položeného horního Podněpří, spojovaný některými badateli s Venety.

Expanze do střední Evropy a na Balkán byl dlouhodobý proces, jehož se účastnily i jiné etnické skupiny. Příčiny migrace lze hledat v rozrodu slovanské populace, motivované snahou získat obživu a kořist ovládnutím nových území. Určitou roli při tom hrál i tlak kočovných kmenů, zejména Avarů, kteří se usadili uvnitř Karpatské kotliny. Sklavíni proto obešli severní oblouk Karpat a začali se usazovat v horním Povislí (Mlopolsko). Jiný boční proud prošel horskými průsmyky Západních Karpat do Pováží (západní Slovensko) a přes Bíle Karpaty vnikl do středního Pomoraví (Olomoucko), odkud pokračoval do úrodných nížin v Čechách. Kromě našeho území bylo v průběhu jednoho a půl století zalidněno celé Polsko, Dolní Rakousko a Německo až k Labi. Společně s Anty, postupujícími po jižní straně Karpat, se Sklavíni částečně podíleli na kolonizaci jižních území až po byzantskou hranici na Dunaji (Maďarsko, Sedmihradsko), náležející do zájmové sféry Východořímské říše. Antové, s nimiž je spojováno osídlení jihomoravských úvalů, táhli dál na jih a dorazili až na vzdálený Peloponés, Krétu či do Malé Asie.  

Přítomnost Slovanů ve středním Podunají zaznamenal mimo jiných antických autorů také Prokopios z Kaisareje, jenž působil v družině byzantského vojevůdce Belisara. Podle jeho líčení měli germánští Herulové po porážce od Langobardů v letech 494–509 (508/9)projít „územím všech slovanských kmenů“. Datování této události k roku 512 je však nejisté. Bezpečnější informaci nabízí v popisu války s Góty, kde zmiňuje langobardského prince Hildigise, hledajícího v roce 535 pomoc u Slovanů. Patrně již tehdy byla některá území severně od Dunaje obsazena Slovany, což se týkalo nejspíše západního Slovenska a přilehlé části Moravy, z níž v roce 568 odešli Langobardi, přesídlivší do Panonie a posléze do po nich pojmenované italské Lombardie.

Nově příchozí osadníci se specifickou hmotnou kulturou tzv. pražského typu (Praha-Korčag) tak mohli kolonizovat víceméně opuštěné území a zřejmě se nesetkali se s vážnějším odporem. Naznačuje to absence dokladů násilných střetnutí, jež v archeologických  pramenech zatím schází. Zjištěné germánské a slovanské osídlení se vzájemně respektovalo, z čehož lze usuzovat, že po určitou dobu se oba kulturní okruhy vyvíjely paralelně. Vzájemné kontakty dokládají některé projevy v pohřebním ritu či v hmotné kultuře, případně přejímání zeměpisných názvů, poznatků či inovací. Poukazuje na to nedávný nález zvířecího žebra s částí runové abecedy (555–650 AD), k němuž došlo v roce 2017 na časně slovanském sídlišti Lány, vzdáleném asi tři kilometry od hradiska na Pohansku u Břeclavi. Germánské písmo (staršího futharku s 24 znaky) Slované používali ještě jako pohané k počítání a věštění. Činili tak črtami a zářezy“, jak zaznamenal na přelomu 9. a 10. století bulharský mnich Chabr.

Materiální náplň lidu s keramikou pražského typu byla poměrně jednoduchá a značně unifikovaná, což vypovídá o jednotě slovanské populace z hlediska antropologického typu či jazykové příbuznosti. V podstatě šlo o zemědělský lid, o němž Prokopios napsal, že „Slované žili v bídných staveních, věci zahrabávali, zakopávali i potraviny, nebyli kočovníci, ale usedlíci, neradi pracovali, kolem chat měli zásoby.“ Po té, co se usadili, žili v neopevněných osadách se zahloubenými zemnicemi s pecí v rohu, kolem nichž měli zásobní jámy s uskladněným obilím. Zpočátku vyráběli nezdobenou keramiku situlovitých tvarů, kterou požívali nejen ke kuchyňským účelům, ale také jako schránky k uložení kremace, neboť své mrtvé spalovali. Koncem 8. století přešli vlivem Avarů a Franků ke kostrovému pohřbívání a do hrobů ukládali vlnicemi zdobené nádoby spolu s jinými předměty jako milodary. Ke změně pohřebních praktik přispělo také křesťanství, zprvu šířené individuálně západními misiemi, jejichž působení iniciovaly politické cíle franských vládců.

Nebezpeční vnějšího ohrožení vyvolalo budování opevněných hradisek, která se stala sídly místních vládců (duces) a středisky politicky i teritoriálně vymezených celků. Kromě vojenských účelů plnily funkce administrativní, hospodářské nebo kultovní. Ve spise Descriptio civitatum et religionum ad septemtrionalem plagam Danubii uvádí tzv. Geograf Bavorský, že Moravané mají XXX hradských měst. Integrace těchto správních celků směřovala k vyčlenění dvou územních jednotek – Staré Moravy a Nitranska, jejichž vznik uspíšil pád avarského kaganátu spojený s ovládnutím části Podunají Karlem Velikým. Spojení obou jednotek v předstátním útvaru nazvaném byzanským císařem Konstantinem Portyrogenetem Megale Moravia představovalo vyvrcholení sjednocujícího procesu, ideově podpořeného pokřestěním  všech Moravanů skrze pasovského biskupa Reginharda v roce 831 a působením byzantské mise Konstantina Filosofa (Cyrila) a Metoděje, kteří přišli v roce 863 na přání knížete Rostislava. K pořízení překladů liturgických textů do staroslověnštiny pořídil první ze soluňských bratrů písmo hlaholici, které Metoděj kvůli nesrozumitelnosti nahradil cyrilicí, mající základ v řeckém písmu užívaném v 9. století v Konstantinopoli. Se zajímavou teorií vystoupil v roce 1995 na  Slavistické konferenci v Nitře filolog Ivan Müller († 2019), podle něhož jsou kořeny slovanského písemnictví daleko starší a sahají do 3. a 4. století. Slované jako jediní používali pro bohoslužebné účely své vlastní písmo a řeč, což mělo značný význam pro rozvoj církevní organizace a šíření Kristova učení. Těsně před Metodějovou smrtí († 885), kdy byli jeho žáci vyhnáni, byl na dvoře knížete Svatopluka pokřtěn přemyslovský kníže Bořivoj, jenž po svém návratu nechal po moravském vzoru vystavět kostely v Levém Hradci a na Pražském hradě. Během dalšího desetiletí se Čechy osamostatnily a po pádu Velké Moravy na počátku 10. století se zde postupně formovalo nové politické ústředí.   Počátky české státnosti mají tudíž slovanský základ, který před mnoha staletími položili první osadníci přicházející z východu. Toto civilizační dědictví představuje nedílnou součást naší historie a významnou měrou ovlivnilo utváření evropské identity, kulturních hodnot a tradic.

Autor článku: PhDr. Markéta Tymonová, Ph.D., Ústav archeologie FPF v Opavě

život za velkou louží, aneb jak je důležité umět používat kapesník

Amerika byla pro většinu přistěhovalců ideálem svobodného demokratického života. Navíc to byla jedna z mála zemí, která byla ještě na počátku 20. století ochotna Židy přijímat. Do „země zaslíbené“ tak proudily miliony německých a východoevropských Židů. Němečtí Židé opouštěli zemi hlavně kvůli revoluci, která vypukla roku 1848, zatímco ruští Židé prchali před antisemitskou vládou cara Alexandra III. Se vzrůstajícím počtem přistěhovalců však také rostla nedůvěra a nechuť Ameriky přijímat další uprchlíky. Již v 80. letech 19. století nebyla Amerika zdaleka ochotna přijímat všechny. Vyloučeni byli „blázni, usvědčení zločinci, polygamisté, sexuální pracovnice, idioti, ti, kteří by se s velkou pravděpodobností stali ‚břemenem státu‘ a pak také anarchisté, komunisté a negramotní.“ Přistěhovalci začali být vnímáni jako hrozba pro stabilitu a jednotu Ameriky, obzvláště socialisticky ladění východoevropští Židé. Mnozí autoři se proto snažili ukázat přistěhovalce jako přínos pro americkou demokracii. Jedním z významných obránců přistěhovalectví a demokratické plurality se stal spisovatel a novinář Abraham Cahan, původem z Litvy. V roce 1897 založil jeden z nejčtenějších židovských časopisů Forverts (Jewish Daily Forward), který od roku 1902 až do roku 1951 redigoval a který v digitální podobě vychází dodnes. Tento časopis byl populární zejména proto, že tematizoval každodenní život přistěhovalců.

Kromě propagace odborových hnutí a sociálně demokratických principů  se zde objevovaly články o zločinech nebo prostituci, ale i povídky Isaaca Bashevise Singera, nositele Nobelovy ceny za literaturu. K raritnějším položkám patřil návod na používání kapesníku, který by podle Cahana měl každý nosit řádně složený v kapse. Cahan také zavedl rubriku čtenářů Bintl Briv (svazek dopisů). O její popularitě svědčí i skutečnost, že v roce 1906 přicházelo do redakce více než 150 dopisů týdně. Přistěhovalci zde řešili nejen praktické a politické problémy, ale také osobní či milostné záležitosti. Zajímalo je například, kde se nacházejí veřejné večerní školy, jak získat práci, jestli pouštět manžela do putyky (případně jak si nějakého najít) nebo jak jednat s americkými úřady. Tyto dopisy posloužily jako bohatý zdroj inspirace pro mnohé začínající americké židovské autory první poloviny 20. století, včetně Abrahama Cahana. Zároveň také poodkrývají každodenní život východoevropských přistěhovalců a ilustrují problémy, se kterými se lidé po příjezdu do nové země potýkali.

Autor článku: Doc. PhDr. Michaela Weiss, Ph.D., Ústav cizích jazyků FPF v Opavě

Zde si můžete přečíst rozhovor s autorkou článku o její nové knize Tradice a experiment: Americká židovská próza v období modernismu: https://www.slu.cz/fpf/cz/aktuality/15/1362.

zrod sportovního diváctví a fanouškovství v českém prostředí (do roku 1945)

Co to byla halftimka, kdy si Hurvínek začal prozpěvovat Pochod fanoušků a kdy šla paní Acetylenová s paní Šakalovou poprvé „na fudbal“?

Tyto a řadu dalších otázek si klade připravovaná kniha Zrození fanouška o počátcích fotbalového diváctví a fanouškovské kultury u nás do druhé světové války. Fotbalové fanouškovství jako radikální forma diváctví, charakterizovaná „střemhlavou oddaností“ se jako nový společenský fenomén v českém prostředí rozšířila v posledních dekádách rakousko-uherské monarchie. Tehdy se ovšem ještě fanouškům říkalo „enthusiasté“.

Slovo fanoušek ve významu „nadšený, fanatický přívrženec“ je, ač se to na první pohled nezdá, anglického původu. Jde o jeden z řady anglicismů ze semiosféry volného času, které zaplavily češtinu v souvislosti s radikální proměnou životního stylu po roce 1918. Do stejné sorty patří třeba i náš víkend, tramping, camping a další slova.

Český výraz fanoušek představuje ve srovnání s jinými jazyky lingvistický unikát. S výjimkou slovenštiny, která převzala označení fanúšik/fanúšička, vesměs ostatní jazyky okopírovaly anglický výraz „fan“ beze změny, případně přišly s vlastním novotvarem: například italský tifoso je odvozen od vnější podobnosti chování zarytých přívrženců s horečnatým blouzněním nemocných tyfem.

Fanoušek s malým „f“ je hravou významovou obměnou zdrobněliny vlastního jména František, založenou na náhodné podobnosti anglického označení „fan“ ve smyslu fanatik. Důsledně jsou i fanoušci-ženy fanynkami. Je zajímavé, že dokonce i prvorepubliková němčina převzala z češtiny výraz „Fanouschek“ či „Fanauschek“. Přestože se slovo objevuje v českém jazykovém úzu teprve kolem roku 1920 a za zdomácnělé ho můžeme považovat v polovině 20. let, kdy se přestalo psát s velkým „F“ a v uvozovkách, kořeny fenoménu fotbalového přívrženectví jsou mnohem hlubší.

Kniha Zrození fanouška sleduje jeho vývoj od vyčlenění fotbalového diváka z veřejného urbánního prostoru ohrazením fotbalových hřišť v 90. letech 19. století, až po masové rozšíření fandovství ve 30. letech, kdy například finále Středoevropského poháru 1936 sledovalo na strahovském sportovním stadionu na 60 000 osob a dalších 30–40 000 se do hlediště z kapacitních důvodů nedostalo.

Předmětem výzkumu je zejména vznik specifické fanouškovské kultury s jejími projevy a stereotypy, proměna jejího rámce a v neposlední řadě i umělecká a kritická reflexe fandovství. Zajímat nás bude sociální, věková nebo genderová struktura na první pohled jednolitého „fanouškujícího davu“, návštěva fotbalového zápasu jako socio-kulturní praktika od koupě vstupenky, přes cestu ke stadionu, příchodu do hlediště, předzápasového a přestávkového programu až samozřejmě po prožitek samotného utkání.

Zkoumány jsou akustické i vizuální projevy fanoušků, výtržnictví, vandalství a fyzické násilí na stadionu i mimo něj a také další činnosti s fanouškovstvím související: sběratelství suvenýrů či autogramů, sledování kopané v médiích nebo totalizátorské sázky na fotbalové zápasy.

Odpověď na otázky „co to byla halftimka“, „kdy si Hurvínek začal prozpěvovat pochod fanoušků“ a „kdy šla paní Acetylénová s paní Šakalovou poprvé na fudbal“, jakož i řadu dalších najdete v knize, kterou autor chystá ve spolupráci s Nakladatelstvím Lidové noviny jako hlavní výsledek projektu Grantové agentury České republiky na rok 2022.


Autor článku: doc. Mgr. Martin Pelc, Ph.D., vedoucí Ústavu historických věd FPF

Více podrobností o výzkumném projektu „Zrod sportovního diváctví a fanouškovství v českém prostředí (do roku 1945)“: http://uhv.fpf.slu.cz/1095-2/

příběh poválečné opavy

Díky utrpěným válečným škodám a následným poválečným úpravám vypadá dnes celá řada opavských ulic a zákoutí úplně jinak, než jak tomu bylo v meziválečném období. V prezentaci k přednášce jste měli možnost vidět fotografie zachycující poválečný stav zástavby nejen v centru města. Dokázali byste z těchto obrázků určit, o jakou ulici, náměstí, městskou část či stavbu se jedná? Pomoci vám mohou publikace a webové stránky věnované staré Opavě, ale i sledování detailů na fotografiích spolu s procházkou městem. 


Vznik byl podpořen v rámci projektu Operačního programu Výzkum, vývoj a vzdělávání „Rozvoj VaV kapacit Slezské univerzity v Opavě“, reg. č. CZ.02.2.69/0.0/0.0/18_054/0014696.