Výzkum Slezska je jedním z dlouhodobých cílů Ústavu historických věd Filozoficko-přírodovědecké fakulty v Opavě. Zájem o osobnost opavského rodáka a spisovatele Zdeňka Jirmana přivedl profesora Jiřího Knapíka k jeho hře „Kaolin a Majolika“, která ho dovedla k existenci poměrně agilní skupiny mladých studentů z přelomu 20. a 30 let. Tato skupina, zaujatá moderním divadlem a literaturou, se snažila vytvořit prostředí podobné tomu, ve kterém se pohybovali pražští studenti po návštěvách Osvobozeného divadla. Během zkoumání tohoto tématu se objevil dosud neznámý pramen – Studentský časopis.
Fotbalový fanoušek se stal novým sociálním typem moderní doby, jehož kořeny sahají na počátek 20. století. Jaká byla kultura fandění a proč lidé preferují právě fotbalová utkání. Co přesně fotbalu propůjčilo status nejpopulárnějšího sportu na planetě? Tato otázka poutá pozornost antropologů již desítky let.
Jídlo je nedílnou součástí identity každého jedince, komunity a především kultury. Mnohé pokrmy čelí riziku zapomnění, ztráty, a dokonce i úplného zániku. Nicméně bychom neměli zapomínat, že se jedná o důležité kulturní dědictví, které nám zanechali naši předkové. Objevte s námi tajemství a historii gastronomie a nahlédněte pod pokličky připravovaných pokrmů.
S ideou pozvednutí archeologického výzkumu v našem regionu vzniká na Filozoficko-přírodovědecké fakultě v Opavě Ústav archeologie, specializující se na široké spektrum činností spojených s archeologickým výzkumem krajiny a navazující spolupráce s kolegy z jiných vědních oborů. Mezi činnosti archeologů patří také terénní průzkumy, archeologické vykopávky, analýza nálezů a další, což přináší nové poznatky a vhledy do naší historie.
Pedagog Ústavu historických věd Miloš Zapletal se mimo jiné zabývá českou pop-kulturou osmdesátých a devadesátých let 20. století (v této souvislosti připravuje dosud vůbec první monografii Ivy Bittové). V následujícím rozhovoru s Hanou Komárkovou se zamýšlí nad fenoménem „zlatých devadesátých“ v Opavě.
Pedagog Ústavu historických věd a vedoucí Oddělení muzeologie, památkové péče a kulturního dědictví PhDr. Marian Hochel, Ph.D. se ve své výzkumné činnosti dlouhodobě věnuje historické epoše spojené s Napoleonem Bonaparte. V říjnu roku 2022 vydal další z řady knih, které se věnují tomuto historickému období. Tentokrát v ní analyzuje struktury (re)prezentace Napoleona a vybraných osobností jeho doby.
Můžete nám Vaši novou knihu blíže představit? Co je jejím obsahem?
Kniha Pamatují Napoleona I analyzuje struktury Napoleonovy (re)prezentace a vybraných osobností jeho doby. V otázkách formování Napoleonova obrazu navazuje na dva již dříve publikované svazky nazvané Třináctá komnata Napoleonova a Zrcadlo moci, jejichž závěry dále doplňuje a rozvíjí. Tento svazek se zaměřuje i na dopady formování obrazu francouzského generála, prvního konzula a potažmo císaře ve vizuální prezentaci vybraných osobností z řad jeho současníků, jak se to projevilo v dobové ikonografii. Východiskem jsou především artefakty, vybrané markanty uchovávané v mobiliárních fondech památkových objektů ve správě Národního památkového ústavu, ať už se jedná o grafické listy, olejomalby, historické fotografie či sochařskou produkci. Tyto mobilie jsou v knize reprodukovány, komplexně analyzovány a kontextualizovány, což umožnila rovněž komparace s jejich předlohami nebo variantami uchovávanými ve sbírkách muzeí, galerií a dalších paměťových institucí u nás i v zahraničí. Pozornost byla věnována též proměnám interpretačního rámce těchto artefaktů a jejich vizuálního diskurzu. Napoleonika jako specifický segment movitého kulturního dědictví jsou zde nahlížena jako důležité ikonografické prameny, které poskytují informace stejně cenné jako psané dobové dokumenty. Zachycují totiž nejen obrazotvornost, reálie a umělecké tendence své doby, ale jsou rovněž důležitým pramenem a objektem poznání, který je z metodologického a obsahového hlediska přínosný pro bádání v oblastech dějin mentalit i historické paměti.
Aktuálně byl vydán první díl knihy. Kolik dílů bude kniha celkem mít a v čem se budou lišit?
Jak je patrné z názvu, ano, kniha bude mít pokračování. Formát, který byl zvolen, umožňuje pojmout velké množství materiálu. A toho je dostatek. Vše je v procesu realizace, necháme se tedy překvapit.
Kniha je volným pokračováním knih Zrcadlo moci a Třináctá komnata Napoleonova. Všechny tyto knihy spojuje osobnost Napoleona Bonaparta. Dá se říct, že Vás tato významná historická osobnost něčím fascinuje a případně čím?
To je otázka, kterou v rozhovorech dostávám poměrně často. Každý historik nebo kunsthistorik, jenž se v rámci výzkumu zabývá konkrétní historickou epochou, je pochopitelně nadšen tématy, kterým se věnuje. Nehovořil bych ale v tomto případě o fascinaci. Fascinace často zatemňuje mysl a podléhat jí by nebylo zcela profesionální. Vědecký přístup je založen na kritické reflexi, stejně jako na překonávání současného stavu poznání či nových interpretacích, nikoliv na emocích. To se zároveň nevylučuje s tím, že je nutno zapojit i srdce a v textech nechat kromě mysli promlouvat i duši, jinak by přišly o své kouzlo a zůstaly by nečitelné. Napoleona vnímám jako velmi inspirativního a zároveň jako jednu z klíčových osobností moderních dějin. Pro mne není jen synonymem války, jak je zjednodušeně nahlížen těmi, kteří o něm příliš mnoho neví. Vnímám ho spíše tak, jak se o tom zmínil on sám. Vnímám ho jako člověka, který mnoho dokázal vlastními schopnostmi a vlastní houževnatostí. Jako člověka, který dokázal využít příležitosti, jež se mu naskytly. Jako člověka, který také dělal chyby. Zároveň však dokázal inspirovat mnoho dalších generací a zanechal za sebou velký odkaz, který přetrval do dnešních dní, a to nejen ve sférách historické paměti. Válka ani z ní plynoucí proměna geopolitické mapy Evropy součástí jeho odkazu není – hranice států na evropském kontinentu byly v průběhu dvou staletí ještě několikrát překresleny. Co však bylo pozoruhodné a pro mnohé Napoleonovy současníky též ohromující, je fakt, že na scénu v jeho osobě vstoupil někdo, navíc nižšího sociálního postavení, kdo se dokázal postavit konzervativním absolutistickým panovníkům monarchické Evropy a nebál se vyvrátit jejich doposud zažité představy o tradičním uspořádání společnosti.
Zmíněné předchozí knihy analyzovaly formování obrazu Napoleona Bonaparta v umění a odrazu napoleonské epochy ve fondech hradů a zámků České republiky. Kdyby se chtěl někdo vydat po stopách Napoleona právě po českých památkách, na jaká místa by měl především vyrazit?
Určitě bych doporučil místa spojená s napoleonskou historií či s osobnostmi, které do ní významně zasáhly nebo ovlivnily chod tehdejšího evropského dění. Taková místa jsou k vidění v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Snad nejpozoruhodnější napoleonika jsou dodnes uchovávána v pozůstalosti knížecího rodu Metternichů v mobiliárním fondu západočeského zámku Kynžvart. Rakouský ministr zahraničních věcí Klemens Lothar Metternich byl silným soupeřem Napoleona na poli diplomacie, taktéž byl jako kariérní diplomat v osobním kontaktu s Bonaparty a dalšími osobnostmi z Napoleonova okruhu, od kterých získal řadu cenností a osobních předmětů. Vzpomeňme také schwarzenberská sídla v jižních Čechách, například zámek Orlík, spjatá především s osobností polního maršála Karla I. Filipa Schwarzenberga, který se v době napoleonských válek angažoval ve vojenských a diplomatických službách. K napoleonské historii se dnes hlásí i zámek Raduň u Opavy, který se ve 30. letech 19. století dostal do držby rodu Blücherů, příbuzných proslulého maršála Gebharda Leberechta Blüchera, jenž se ve své době chlubil svým podílem na finální porážce Napoleona u Waterloo. Je tedy pochopitelné, že v paměti rodu i raduňského zámku byla uchovávána vzpomínka na proslulého rodového předka, která přetrvává dodnes. Napoleonika ovšem můžeme zaznamenat ve většině šlechtických domů, jednalo se o oblíbený sběratelský artikl upomínající na dobu „velkých dějin“ a hrdinů válečných tažení, ať už stáli na kterékoliv straně. S tím souvisí i napoleonská bojiště na území někdejší Koruny české – slavkovské bojiště a bojiště u Znojma v dnešním Jihomoravském kraji, stejně jako chlumecké bojiště v kraji Ústeckém. Tato území mají přímou vazbu k událostem let 1805, 1809 a 1813. Napoleonská bojiště, z nichž slavkovské a chlumecké bylo prohlášeno za krajinnou památkovou zónu, jsou poseta pomníky a památníky, tradičně se zde konají vzpomínkové akce a působí zde paměťové instituce, které připomínají historii napoleonských válek. Uveďme v této souvislosti například Památník Mohylu míru na slavkovském bojišti nebo Zámek Slavkov – Austerlitz, na kterém císař Napoleon I. pobýval několik dní po svém vítězství u Slavkova v prosincových dnech roku 1805.
Tato nová kniha se zaměřuje na další významné osobnosti Napoleonovy doby. O které osobnosti se například jedná?
Kniha představuje pomyslnou divadelní scénu, na které se střídají jednotliví herci promlouvající k divákům v měnících se obrazech s kulisami v podobě analyzovaných artefaktů. Jako inspirační zdroj a ideové východisko pro strukturu publikace posloužila Beethovenova třetí symfonie „Eroika“, kterou skladatel původně tvořil v okouzlení osobností prvního konzula Bonaparta. Eroika otevírá prostor ke zkoumání různých podob a vrstev heroična i antiheroična, které se formovaly a promítaly v Napoleonově vizuální (re)prezentaci a zároveň (re)prezentaci osobností jeho doby. Čtyři věty symfonie rezonují ve čtyřech scénických dějstvích doplněných ouverturou. Sledovaným geografickým rámcem je především středoevropský prostor a „hrdinové“ napoleonských válek, kteří jsou s tímto prostorem spojeni; i oni stejně jako řada analyzovaných artefaktů „pamatují Napoleona“. Jejich heroismus živený v historické paměti má totiž zapuštěné kořeny právě zde. Jako vůdčí reprezentanti byli vybráni i proto, že jsou s tímto prostorem spjati svým původem, přitom ve válečných konfliktech napoleonských válek stáli na protějších pólech znepřátelených stran – maršálové Józef Antoni Poniatowski a již zmiňovaný Gebhard Leberecht Blücher von Wahlstatt. Cesta k jejich heroismu vede přes dramatickou divadelní scénu, kterou v době napoleonských válek představují německé země. V tomto prostoru hraje hlavní roli francouzský císař, zatímco ve vedlejších rolích se na scéně tu a tam objevují jeho bratři nebo další členové rodu Bonapartů. Právě Napoleon vstupuje na scénu prvního obrazu, nastavuje své ucho a dává pokyn ke spuštění jevištní mašinérie, jež se záhy uvede do pohybu. Zastaví se až v ozvěnách historické paměti, ve kterých budou doznívat poslední tóny nové velké herojské opery pro francouzského císaře…
Kniha je k dostání například zde: https://www.npu.cz/cs/e-shop/89060-pamatuji-napoleona-i-struktury-umelecke-re-prezentace-napoleona-bonaparta-a-osobnosti-jeho-doby
Ústav historických věd FPF připravil pro maturanty z dějepisu pomocné materiály k maturitním otázkám. Formou záložek jsou zpracována jednotlivá témata od úvodu do studia dějepisu, přes nejstarší civilizace, pravěk v době kamenné i železné, Evropu ve středověku po Slezsko za posledních Přemyslovců či krizi v církvi. Každé téma je zpracováno na jedné záložce, na které nechybí nejdůležitější data, osobnosti či události. Všechny záložky jsou k dispozici ke stažení níže.
Uchovávat hudební památky, ať už hmotné či nehmotné, systematicky o ně pečovat, vědecky je zkoumat, a různými způsoby je zpřístupňovat veřejnosti, to vše považujeme za samozřejmou součást západní civilizace (nebo civilizace vůbec). Ve skutečnosti se však nejedná o samozřejmost ani ve smyslu historickém nebo geografickém, ani o nějakou přirozenou lidskou potřebu. Idea odborné péče o hudební památky má své dějiny. Těmi se zabývám v knize Dějiny hudebně-muzeologického myšlení od 18. století do roku 1945, která by měla vyjít v příštím roce.
Jako i v jiných oblastech kultury, tak i v hudební kultuře se od pradávna uskutečňuje muzealizace, tedy snaha určité její prvky – v nichž je rozpoznána hodnota – vyjmout, uchovat, a dále je používat pozměněným způsobem nebo je prezentovat coby svědectví. V moderní době se odborná hudební muzealizace uskutečňuje především v rámci tzv. paměťových institucí, tedy různých druhů hudebních muzeí, knihoven a archivů, ale také prostřednictvím jiných forem a iniciativ (zejm. v souvislosti s tím, co se dnes nazývá „nehmotným kulturním dědictvím“).
Dobře fungující hudební muzea – tedy instituce umožňující poznávat hudbu skrze struktury věcí a informací – nejsou myslitelná bez dobře fungující vědy, která tuto činnost reflektuje, tedy bez hudební muzeologie. Vztah muzeí a muzeologie je obousměrný: muzea svou činností a vůbec existencí vytvářejí „materiál“ pro muzeologické zkoumání; muzeologie zase zkoumáním muzejního „materiálu“ přináší nové ideje i konkrétní řešení obohacující muzejní praxi a ukazující směr jejího dalšího vývoje. Mluvíme-li o hudební muzeologii, máme na mysli plnohodnotnou vědeckou disciplínu – tedy záměrné a dlouhodobé a systematické zkoumání nejrůznějších aspektů hudebních muzeí a souvisejících fenoménů – a nikoliv pouhou metodiku muzejní práce, za niž bývá často zaměňována.Hudební muzeologie v tomto smyslu dosud nevznikla. Chybí jí jednotná institucionální základna, jednotná terminologie, a především vůbec vymezení předmětu, metod a cílů. Samotný pojem „hudební muzeum“ znamená (a znamenal) v různých geografických oblastech a v různých dobách značně rozdílné věci…
Hudební muzeologie tedy sice neexistuje, přesto lze v minulosti západního myšlení rozpoznat poměrně bohatou, různorodou a proto fascinující tradici hudebně-muzeologického myšlení.
Proč ale vůbec mluvit o hudebně-muzeologickém myšlení? Proto, že to, co nám dnes připadá naprosto samozřejmé – tedy že o hmotné i nehmotné památky hudební kultury je nutno pečovat, vysvětlovat je a zpřístupňovat laické i odborné veřejnosti současné a budoucí –, není vůbec samozřejmé ani univerzální. Někdo zkrátka s touto ideou musel přijít, někdo ji musel kriticky promýšlet a někdo ji musel prosazovat. A zatímco samotná muzealizace jaksi „samovolně“ probíhala odjakživa, idea odborné muzealizace se zrodila až v rámci pozdně barokního a osvícenského myšlení.
V proměnách hudebně-muzeologického myšlení od konce 18. století do současnosti lze rozpoznat dvě dominantní linie, vztahující se k muzealizaci dvou stěžejních typů „hudebních věcí“ i příslušných typů hudebních paměťových institucí. Obě linie přistupovaly k hudební muzealizaci jako k problému, avšak každá z jiného důvodu, v zájmu jiné vědy, vyvíjely se v zásadě samostatně, a až dodnes spolu jen málo komunikují.
První linie reflektuje muzealizaci hudebních nástrojů. Ta je značně starým a univerzálním fenoménem, který ovšem v průběhu 19. století nabyl v západním světě specifické podoby muzeí hudebních nástrojů coby středisek rodící se organologie, tedy vědy o hudebních nástrojích. Na počátku této linie stojí kromě jiných také geniální barokní polyhistor Athanasius Kirchner. Hudební nástroje byly součástí jeho římského muzea a jezuitský učenec, jenž mj. předpověděl existenci zemského jádra, je popsal ve vlivném traktátu Musurgia universalis (1650). Coby pomocná věda organologie se tato linie dodnes čile rozvíjí.
Druhá linie reflektovala muzealizaci hudebnin, jak byla a je uskutečňována v různých podobách hudebních muzeí, knihoven a „archivů“. Hudebninami (muzikáliemi) zde míníme hudební texty: tedy texty zaznamenávajících hudbu, texty vypovídající o hudbě, a texty jinak spjaté s existencí hudby (její produkcí, distribucí, uváděním a recepcí). Tato linie vznikla a rozvíjela se jsouc motivována zájmy hudební historiografie a její metodologie (na počátku stojí opět řeholník, tentokrát ovšem františkán, Giambattista Martini), aspirovala na skutečnou hudební muzeologii, avšak zastavila se, a až na pár výjimek na ni zatím nikdo nenavázal.
Že zkoumat názory dávno zemřelých lidí na to, jak by se měla provozovat hudební muzea, není jenom bizarní intelektuální zábavou, a že dobrá teorie skutečně směřuje k dobré praxi, se pokusím – ve vší stručnosti – doložit příkladem jedné pozoruhodné osobnosti. Tou je brněnský učenec, hudební a kulturní historik Vladimír Helfert (1886–1945). Že byl jedním z průkopníků hudebního muzejnictví, to je skutečnost celkem všeobecně známá. Helfertovy teoretické názory na hudební muzejnictví ovšem zůstávají stranou pozornosti. Fakt, že Helfert byl i v této oblasti myslitelem světového významu, nedošel v českém prostředí dostatečného docenění, a v zahraničí je v podstatě neznámý. Kromě realizací Helfertových plánů, z nichž nejvýznamnější je dnešní Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea (a do značné míry i Muzikologické pracoviště Slezského zemského muzea), jsou tady také plány nerealizované, dodnes zůstávají ideálem, metou, ke které lze jen pomalu směřovat. Platí to zejména pro plán tzv. Státního hudebně-historického ústavu. Jednalo se o instituci, kterou Helfert plánoval, když byl vězněn v nacistických kriminálech, a jejíž koncepci vtělil do spisu vydaného krátce poté, co Helfert 18. května 1945 zemřel. Státní hudebně-historický ústav měl být centrální institucí systematicky a komplexně pečující o všechny možné typy hudebních památek vztahujících se dějinám a současnosti české hudby. Kromě šíře, organizovanosti a systematičnosti Helfertem navrhované koncepce jsou dnes snad ještě inspirativnější způsoby, jakými Helfert navrhoval pracovat se znějící hudbou (ať už živě provozovanou nebo nahranou) v různých fází činnosti muzea: od pořizování archivu zvukových nahrávek staré hudby na autentické hudební nástroje po živou prezentaci hudebních památek muzejnímu publiku.
Další literatura:
ZAPLETAL, M. Muzealizace hudebních nástrojů a její teoretické reflexe od 19. století do současnosti. Musicologica Brunensia 2022, roč. 57, č. 1, v recenzním řízení.
ZAPLETAL, M. Hudebně-muzejní prezentace z pohledu Vladimíra Helferta. Opus musicum 2021, roč. 53, č. 4, s. 28–51.
ZAPLETAL, M. Bibliografie české hudební muzeologie. Hudební věda 2020, roč. 57, č. 1, s. 95–121.
ZAPLETAL, M. Bibliografie slovenské hudební muzeologie. Acta Historica Universitatis Silesianae Opaviensis 2020, roč. 13, s. 205–217.
ZAPLETAL, M. Muzea skladatelů a jejich muzeologická reflexe. In: S. Šváčová (ed.). Museologica literaria 2019. Banská Bystrica: Zväz múzeí na Slovensku, 2020, s. 211–223.
ZAPLETAL, M. Helfert’s Theory of a Music Museum („Musical Archive“) / Helfertova teorie hudebního muzea („hudebního archivu“). Musicalia 2019, roč. 11, č. 1–2, s. 6–45.
autorem textu je Mgr. Bc. Miloš Zapletal, Ph.D., Ústav historických věd FPF
Ještě před přijetím křesťanství existovaly na našem území prastaré pohanské kulty, jejichž původ někteří hledají u našich dávných indoevropských předků. Zatímco o antické řecké a římské mytologii máme poměrně četné a značně spolehlivé zprávy, o božstvech a mýtech Slovanů se nám toho dochovalo pramálo. Jediné informace o tom, jací bohové sehrávali nejdůležitější roli v životě slovanského obyvatelstva a jak vypadalo jejich uctívání, získáváme z nečetných archeologických nálezů a literárních děl raně středověkých křesťanských misionářů, kteří proti pohanským praktikám brojili. Pravdou ale je, že řada pohanských zvyklostí byla v kultuře a v životě obyvatel Čech, Moravy a Slezska hluboce zakořeněna a některé nevymizely doposud! Pokaždé, když o Velikonocích malujeme kraslice, nebo když posloucháme, jak naše teta z Moravského Slovácka zanadává „Do paroma!“, přibližujeme se slovanským bohům více, než bychom si mysleli. Folklór napříč slovanským světem je pro nás dalším vodítkem k poznání rouškou tajemství zahaleného slovanského náboženského systému. Díky našemu pracovnímu listu si můžete ověřit, jak se umíte orientovat ve slovanském pantheonu (tj. souboru bohů jednoho náboženství) nebo zda byste dokázali jako historici pracovat se zprávami křesťanských autorů o slovanských pohanských kultech! Úkoly na pracovním listu jsou odstupňovány podle obtížnosti (1 až 3 hvězdičky*).
Mgr. Hana Komárková, Ph.D., Ústav historických věd
Jako absolventi některého z oborů z oblasti historických věd můžete najít pracovní uplatnění také v paměťových institucích, tedy takových institucích, které se zaměřují na uchovávání paměti a kulturního dědictví pro budoucí generace. Takovou institucí je bezpochyby i muzeum. Muzeí máme v ČR celou řadu. Některá se orientují na určitou geograficky vymezenou oblast a její kulturu a dějiny (zemská, regionální, městská muzea apod.), některá se věnují pouze vybranému fenoménu (např. muzea řemesel, sportovních či průmyslových odvětví apod.). Prostřednictvím pracovního listu si můžete ověřit, zda se vyznáte v českých, moravských a slezských muzeích. Vyzkoušíte si zároveň své znalosti ze zeměpisu ČR. Tak s chutí do toho!