Pedagog z Ústavu historických věd Filozoficko-přírodovědecké fakulty v Opavě PhDr. Marian Hochel, Ph.D., se dlouhodobě věnuje historické epoše spojené s Napoleonem Bonaparte. V této souvislosti vydal pokračování napoleonské monografie Pamatují Napoleona (II). Struktury umělecké (re)prezentace Napoleona Bonaparta a osobnosti jeho doby, ve které se, jak již název vypovídá, zaměřil na další významné osobnosti i výzkum artefaktů v českých hradozámeckých fondech.

Jedná se o druhý díl, jak tedy nová kniha navazuje na díl první?

Ediční řada „Pamatují Napoleona“ je koncipována konceptuálně. Přestože každý svazek reflektuje jiné filozofické východisko, společně směřují ke stejnému cíli – odhalit struktury umělecké (re)prezentace ve sférách vizuálního diskurzu a dobové ikonografie napoleonské a ponapoleonské Evropy. Všechny historické osobnosti, které v prvním i druhém dílu vystupují, spojuje touha zůstat zvěčněn v historické paměti, a to i prostřednictvím či skrze obraz francouzského císaře, který reflektovaly a na jehož formování se v různé míře podílely. Ať už stály na straně Napoleonových stoupenců nebo odpůrců, podobně jako francouzský císař volily osvědčený způsob své (re)prezentace uměleckými prostředky. Někteří z nich za tímto účelem oslovili i renomované umělce angažované v Napoleonových službách. Druhý díl knihy „Pamatují Napoleona“ navazuje na první svazek hned v několika rovinách. Jednak koncepčně, jednak tematicky, a v neposlední řadě tím, co bylo předmětem realizovaného výzkumu. Tím bylo primárně movité kulturní dědictví dochované v mobiliárních fondech památkových objektů ve správě Národního památkového ústavu. Druhý díl knihy tedy závěry prvního svazku dále rozvíjí a doplňuje. Zaměřuje se přitom na další osobnosti z Napoleonovy éry, které sehrály významnou roli v evropském kontextu. V této souvislosti byly spjaty i se středoevropským prostorem a zůstaly ukotveny v historické paměti českých zemí, což dokládá řada artefaktů dochovaných v mobiliárních fondech hradů a zámků v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. K tomu je nutné dodat, že právě paměťová vrstva je pro oba svazky klíčová, ať už ve formě vzpomínání, rozpomínání nebo vůli setrvat uchován v historické paměti. Tato vrstva se pochopitelně propsala i do názvu obou publikací.

V čem se pokračování knihy liší od prvního dílu?

Především jsou to hlavní aktéři, vystupující na pomyslném kolbišti kolem francouzského prvního konzula a potažmo císaře, kteří se mění. A proměňuje se také „výprava“ příslušných kapitol, které nejsou v knize nazývány tradičně kapitolami; variabilní jsou i kulisy, které jednotlivé jevištní obrazy obklopují – v prvním dílu mají podobu pomyslné divadelní scény, na kterou dopadají paprsky reflektorů za zvuku Beethovenovy třetí symfonie Eroiky; v tom druhém sami hlavní aktéři ztělesňují astrální výrazivo rozzářené noční oblohy, pomyslné hvězdokupy, která jim nechává přirozený prostor vyniknout. Obsazení prvního dílu knihy, sestávající především z vojevůdců, z jejichž řad vystupují maršálové Józef Antoni Poniatowski a Gebhard Leberecht Blücher von Wahlstatt, střídá v druhém dílu skupina diplomatů, zejména francouzský ministr zahraničí Charles-Maurice de Talleyrand-Périgord, jeho rakouský protějšek Klemens Wenzel Lothar von Metternich-Winneburg a sekretář Vídeňského kongresu Friedrich von Gentz. Zpovzdálí je sledují jejich panovníci, které reprezentovali na bitevních polích nebo za jednacím stolem. S obrazem francouzského císaře se pojí také osudy jeho bratrů, jejichž místo po Napoleonově boku v pokračování knihy zaujala císařovna Joséphine, jeho manželka. Ta je spolu s ním znázorněna na obálce knihy. Významové nuance, které odlišují oba svazky, jsou takto symbolicky transponovány ve vizuálu obou publikací. Heroizovaný obraz francouzského prvního konzula překračujícího alpské průsmyky převýšené Velkým svatým Bernardem, který se objevuje na obálce prvního svazku, v knižním pokračování střídá heroizovaný obraz císaře v proslulé kompozici „Pomazání císaře Napoleona I. a korunovace císařovny Joséphine“. V obou případech se jedná o redukované grafické přepisy velkoformátových olejomaleb, jejichž autorem byl Jacques-Louis David, od roku 1804 první malíř císaře. Samotný vizuální diskurz obou publikací naznačuje, že jedním z ústředních témat pokračování knihy je heroizace obrazu císaře – státníka a jeho legitimita, zatímco první díl se orientuje spíše na heroizaci obrazu prvního konzula a vojevůdce. Oba svazky byly koncipovány jako komplementární, aby celek zůstal kompaktní a symbolické formy patrné ve vizuálním diskurzu napoleonské a ponapoleonské epochy, které měly politické konotace, byly analyzovány komplexně.

Jak probíhal výzkum Napoleonovy éry, s jakými zdroji jste pracoval?

Sledovaná problematika vyžaduje interdisciplinární přístup, který se zaměřuje na nejrůznější typy zdrojů – od pramenů archivní povahy, dobových egodokumentů, úřední i soukromé korespondence, pamětí či deníkových záznamů až po umělecká díla malířství a sochařství, grafické listy, pamětní medaile a uměleckořemeslnou produkci. Vzhledem k tomu, že předmětem výzkumu byly v tomto případě mobilie – artefakty uchovávané v mobiliárních fondech Národního památkového ústavu, klíčové byly zejména metody historického a uměleckohistorického výzkumu. Analýzu dobové ikonografie bylo potřebné konfrontovat s interpretacemi markantů nebo jejich analogií v zahraničních muzejních a galerijních katalozích, neboť řada zkoumaných artefaktů z našich hradozámeckých fondů má své předlohy či varianty ve sbírkách paměťových institucí zejména ve Francii, Itálii, Německu, Rakousku nebo Velké Británii. Týká se to jak státních, tak soukromých sbírek. Z hlediska souboru analyzovaných artefaktů vyniká především pozůstalost knížecího rodu Metternichů, uchovávaná v mobiliárním fondu západočeského zámku Kynžvart. Kníže Klemens Wenzel Lothar von Metternich-Winneburg byl nejen vlivným státníkem a diplomatem, ale i nadšeným sběratelem. Ve svém vídeňském paláci nebo na svém kynžvartském zámku shromáždil kolekci artefaktů upomínajících na významné osobnosti, se kterými se osobně setkal, a které chtěl zároveň připomínat v paměti svého rodu. Zdaleka se nejednalo jen o portréty, ale i o osobní předměty, které kníže mnohdy získal darem, nebo si pořídil jejich reprodukce. Mezi těmito osobnostmi byl i francouzský císař Napoleon I., jeho ministr zahraničí Charles-Maurice de Talleyrand-Périgord a Metternichův letitý spolupracovník Friedrich von Gentz, císařsko-královský dvorní rada ve Vídni. Kromě metternichovských sbírek na Kynžvartu je pozornost věnována také dalším předmětům a memorabiliím z mobiliárních fondů zámků Duchcov, Konopiště, Krásný Dvůr, Lysice, Náchod, Sychrov, Zákupy, a také těm, které jsou uloženy v depozitáři územní památkové správy Národního památkového ústavu v Kutné Hoře. Tento konvolut byl doplněn o vybrané ikonografické prameny ze souboru grafických listů dochovaných ve sbírce Regionálního muzea v Teplicích. To spravuje na teplickém zámku část pozůstalosti knížecího rodu Clary-Aldringenů, jehož příslušníci byli svého času rovněž v osobním kontaktu s napoleonskou Francií.

Kniha se zaměřuje na historické a kulturní kontexty výběrově, aby lépe vynikly jejich reálie na pozadí těch událostí, jež měly stěžejní dopad na prezentační strategie hlavních aktérů. Pro Napoleona takovým klíčovým momentem byla jeho císařská korunovace v pařížské katedrále Notre-Dame v roce 1804, zatímco pro jeho soupeře na diplomatickém poli se zásadní příležitost naskytla v době konání Vídeňského kongresu v letech 1814–1815. V centru pozornosti je především portrétní tvorba a umělci působící na zakázky evropských panovnických dvorů, ať už se jednalo o ty v Paříži, Londýně, Berlíně, Mnichově či ve Vídni. Z nejžádanějších v oboru malířství byli portrétisté François Gérard, Jean-Baptiste Isabey, Thomas Lawrence nebo Joseph Karl Stieler; mezi sochaři v tomto směru vynikali například Antonio Canova, Lorenzo Bartolini a Bertel Thorvaldsen. Kánon dobové portrétní produkce Napoleonovy epochy byl definován prioritně v Paříži a Londýně, než byl postupně osvojen a rozvíjen v dalších evropských metropolích.

Jakým způsobem kniha obohacuje naše porozumění o Napoleonovi a jeho éře v kontextu umělecké tvorby a kulturního dědictví?

Kniha není klasickým výkladem politických dějin nebo dějin umění, nesnaží se o vyčerpávající výklad historických událostí, na jejichž pozadí vystupují jednotliví aktéři, kontextualizovaní svými podrobnými životopisy. Je sondou do kulturních dějin a dějin mentalit, realizovanou na základě analýzy dochovaného kulturního dědictví a dobové ikonografie. Naznačuje kontexty, symbolické formy a objasňuje struktury umělecké (re)prezentace, které formovali jak samotní umělci, jejich mecenáši a objednavatelé, tak i publikum, pro které byly určeny. Umožňuje v tomto ohledu porozumět Napoleonově éře skrze rozbor vybraných artefaktů definovaných jejich uměleckou, historickou, paměťovou nebo také sběratelskou hodnotou. Tyto předměty jsou uchovávány v paměťových institucích u nás i v zahraničí. Důležitost je v tomto směru přikládána nejen originálům, ale i jejím variantám nebo přepisům, a to jak v jejich autentické, tak modifikované podobě. Kniha má zároveň přispět k uvědomění, že Napoleonova epocha není pouhým synonymem války, jak bývá často zjednodušeně interpretována. Poskytuje množství zajímavého materiálu i pro zájemce, kteří nevyhledávají výlučně problematiku vojenské historie.

Jaký je přínos publikace pro historiografii, studium umění a kulturní dějiny?

Dějiny či dějiny umění nejsou černobílé, v knize jsou často nahlíženy optikou různých interpretací a někdy i hypotéz, které jsou konfrontovány a mohou naznačovat směr dalšího bádání. Navíc v historiografii dlouho nebývalo zvykem interpretovat politické dějiny, historické události a osobnosti skrze názorné stopy minulosti, které představuje umělecká produkce či dochované kulturní dědictví. Tato kniha naznačuje, že i takový postup je možný. Publikace zároveň přináší nové informace o artefaktech, z nichž řada zůstává stranou pozornosti návštěvníků našich hradů a zámků; jsou totiž uloženy v depozitářích mimo zpřístupněné prohlídkové trasy. To v kontextu movitého kulturního dědictví prezentovaného na památkových objektech může vést jak k úskalí marginalizace významu nebo kvalit těchto artefaktů, tak k jejich následné dezinterpretaci či dokonce „zapomnění“. V knize byly vůbec poprvé komplexně analyzovány a kontextualizovány, čímž se podařilo upozornit na jejich význam, ale také na vazby a hodnoty, které reprezentují.

Jakou odezvu na Vaši publikaci očekáváte ve vědeckém prostředí a mezi čtenáři? Knize přeji, aby zájemcům z řad širší i odborné veřejnosti posloužila jako manuál k hlubšímu pochopení významu tohoto specifického segmentu movitého kulturního dědictví a umožnila jim rovněž přístupnou formou v rámci kontextualizace získat nové poznatky o sběratelské kategorii napoleonik, tedy o artefaktech, které „pamatují Napoleona“, ale i další osobnosti či události spojené s ním a jeho dobou. Ty totiž ukazují svět Napoleonovy generace ve své podstatě mnohem barevnější a v jiných konturách, než na jaké jsme byli doposud zvyklí.