Uchovávat hudební památky, ať už hmotné či nehmotné, systematicky o ně pečovat, vědecky je zkoumat, a různými způsoby je zpřístupňovat veřejnosti, to vše považujeme za samozřejmou součást západní civilizace (nebo civilizace vůbec). Ve skutečnosti se však nejedná o samozřejmost ani ve smyslu historickém nebo geografickém, ani o nějakou přirozenou lidskou potřebu. Idea odborné péče o hudební památky má své dějiny. Těmi se zabývám v knize Dějiny hudebně-muzeologického myšlení od 18. století do roku 1945, která by měla vyjít v příštím roce.

Jako i v jiných oblastech kultury, tak i v hudební kultuře se od pradávna uskutečňuje muzealizace, tedy snaha určité její prvky – v nichž je rozpoznána hodnota – vyjmout, uchovat, a dále je používat pozměněným způsobem nebo je prezentovat coby svědectví. V moderní době se odborná hudební muzealizace uskutečňuje především v rámci tzv. paměťových institucí, tedy různých druhů hudebních muzeí, knihoven a archivů, ale také prostřednictvím jiných forem a iniciativ (zejm. v souvislosti s tím, co se dnes nazývá „nehmotným kulturním dědictvím“).

Dobře fungující hudební muzea – tedy instituce umožňující poznávat hudbu skrze struktury věcí a informací – nejsou myslitelná bez dobře fungující vědy, která tuto činnost reflektuje, tedy bez hudební muzeologie. Vztah muzeí a muzeologie je obousměrný: muzea svou činností a vůbec existencí vytvářejí „materiál“ pro muzeologické zkoumání; muzeologie zase zkoumáním muzejního „materiálu“ přináší nové ideje i konkrétní řešení obohacující muzejní praxi a ukazující směr jejího dalšího vývoje. Mluvíme-li o hudební muzeologii, máme na mysli plnohodnotnou vědeckou disciplínu – tedy záměrné a dlouhodobé a systematické zkoumání nejrůznějších aspektů hudebních muzeí a souvisejících fenoménů – a nikoliv pouhou metodiku muzejní práce, za niž bývá často zaměňována.Hudební muzeologie v tomto smyslu dosud nevznikla. Chybí jí jednotná institucionální základna, jednotná terminologie, a především vůbec vymezení předmětu, metod a cílů. Samotný pojem „hudební muzeum“ znamená (a znamenal) v různých geografických oblastech a v různých dobách značně rozdílné věci…

Hudební muzeologie tedy sice neexistuje, přesto lze v minulosti západního myšlení rozpoznat poměrně bohatou, různorodou a proto fascinující tradici hudebně-muzeologického myšlení.

Proč ale vůbec mluvit o hudebně-muzeologickém myšlení? Proto, že to, co nám dnes připadá naprosto samozřejmé – tedy že o hmotné i nehmotné památky hudební kultury je nutno pečovat, vysvětlovat je a zpřístupňovat laické i odborné veřejnosti současné a budoucí –, není vůbec samozřejmé ani univerzální. Někdo zkrátka s touto ideou musel přijít, někdo ji musel kriticky promýšlet a někdo ji musel prosazovat. A zatímco samotná muzealizace jaksi „samovolně“ probíhala odjakživa, idea odborné muzealizace se zrodila až v rámci pozdně barokního a osvícenského myšlení.

V proměnách hudebně-muzeologického myšlení od konce 18. století do současnosti lze rozpoznat dvě dominantní linie, vztahující se k muzealizaci dvou stěžejních typů „hudebních věcí“ i příslušných typů hudebních paměťových institucí. Obě linie přistupovaly k hudební muzealizaci jako k problému, avšak každá z jiného důvodu, v zájmu jiné vědy, vyvíjely se v zásadě samostatně, a až dodnes spolu jen málo komunikují.

První linie reflektuje muzealizaci hudebních nástrojů. Ta je značně starým a univerzálním fenoménem, který ovšem v průběhu 19. století nabyl v západním světě specifické podoby muzeí hudebních nástrojů coby středisek rodící se organologie, tedy vědy o hudebních nástrojích. Na počátku této linie stojí kromě jiných také geniální barokní polyhistor Athanasius Kirchner. Hudební nástroje byly součástí jeho římského muzea a jezuitský učenec, jenž mj. předpověděl existenci zemského jádra, je popsal ve vlivném traktátu Musurgia universalis (1650). Coby pomocná věda organologie se tato linie dodnes čile rozvíjí.

Druhá linie reflektovala muzealizaci hudebnin, jak byla a je uskutečňována v různých podobách hudebních muzeí, knihoven a „archivů“. Hudebninami (muzikáliemi) zde míníme hudební texty: tedy texty zaznamenávajících hudbu, texty vypovídající o hudbě, a texty jinak spjaté s existencí hudby (její produkcí, distribucí, uváděním a recepcí). Tato linie vznikla a rozvíjela se jsouc motivována zájmy hudební historiografie a její metodologie (na počátku stojí opět řeholník, tentokrát ovšem františkán, Giambattista Martini), aspirovala na skutečnou hudební muzeologii, avšak zastavila se, a až na pár výjimek na ni zatím nikdo nenavázal.

Že zkoumat názory dávno zemřelých lidí na to, jak by se měla provozovat hudební muzea, není jenom bizarní intelektuální zábavou, a že dobrá teorie skutečně směřuje k dobré praxi, se pokusím – ve vší stručnosti – doložit příkladem jedné pozoruhodné osobnosti. Tou je brněnský učenec, hudební a kulturní historik Vladimír Helfert (1886–1945). Že byl jedním z průkopníků hudebního muzejnictví, to je skutečnost celkem všeobecně známá. Helfertovy teoretické názory na hudební muzejnictví ovšem zůstávají stranou pozornosti. Fakt, že Helfert byl i v této oblasti myslitelem světového významu, nedošel v českém prostředí dostatečného docenění, a v zahraničí je v podstatě neznámý. Kromě realizací Helfertových plánů, z nichž nejvýznamnější je dnešní Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea (a do značné míry i Muzikologické pracoviště Slezského zemského muzea), jsou tady také plány nerealizované, dodnes zůstávají ideálem, metou, ke které lze jen pomalu směřovat. Platí to zejména pro plán tzv. Státního hudebně-historického ústavu. Jednalo se o instituci, kterou Helfert plánoval, když byl vězněn v nacistických kriminálech, a jejíž koncepci vtělil do spisu vydaného krátce poté, co Helfert 18. května 1945 zemřel. Státní hudebně-historický ústav měl být centrální institucí systematicky a komplexně pečující o všechny možné typy hudebních památek vztahujících se dějinám a současnosti české hudby. Kromě šíře, organizovanosti a systematičnosti Helfertem navrhované koncepce jsou dnes snad ještě inspirativnější způsoby, jakými Helfert navrhoval pracovat se znějící hudbou (ať už živě provozovanou nebo nahranou) v různých fází činnosti muzea: od pořizování archivu zvukových nahrávek staré hudby na autentické hudební nástroje po živou prezentaci hudebních památek muzejnímu publiku.

Další literatura:

ZAPLETAL, M. Muzealizace hudebních nástrojů a její teoretické reflexe od 19. století do současnosti. Musicologica Brunensia 2022, roč. 57, č. 1, v recenzním řízení.

ZAPLETAL, M. Hudebně-muzejní prezentace z pohledu Vladimíra Helferta. Opus musicum 2021, roč. 53, č. 4, s. 28–51.

ZAPLETAL, M. Bibliografie české hudební muzeologie. Hudební věda 2020, roč. 57, č. 1, s. 95–121.

ZAPLETAL, M. Bibliografie slovenské hudební muzeologie. Acta Historica Universitatis Silesianae Opaviensis 2020, roč. 13, s. 205–217.

ZAPLETAL, M. Muzea skladatelů a jejich muzeologická reflexe. In: S. Šváčová (ed.). Museologica literaria 2019. Banská Bystrica: Zväz múzeí na Slovensku, 2020, s. 211–223.

ZAPLETAL, M. Helfert’s Theory of a Music Museum („Musical Archive“) / Helfertova teorie hudebního muzea („hudebního archivu“). Musicalia 2019, roč. 11, č. 1–2, s. 6–45.

autorem textu je Mgr. Bc. Miloš Zapletal, Ph.D., Ústav historických věd FPF