Chtěl jsem napsat popularizační text ke Světovému dni poezie, ale nejde to. Chtěl jsem se zamyslet nad tím, k čemu je dnes poezie na světě, ale nejde to. Chtěl jsem se přidat k podpoře „jazykové různorodosti a zviditelnění ohrožených jazyků v místě jejich používání.“ Ale nejde to. Protože Štěpánka a protože Epstein. Protože probydlet obojí je údělem i úkolem poezie.
Včera mě tříletá dcera Štěpánka na chvíli úplně vykolejila. Bylo to to ráno, kdy se všechno vleče a jen donutit ji vstát a sednout na nočník je nadlidský výkon. Když už ale bylo jasné, že školka nepočká, trochu jsem přitvrdil a zdůrazňoval, asi až moc často a moc nahlas, slovo spěcháme. „Tati, uklidni se, ráno dneska tak spěchá.“ A měl jsem to a mám to. Ano, poezie je také blahosklonné a blahodárné tkvění v prohlubních našeho, soukromého, nijak neměřitelného a zastaveného času. V něm, a domnívám se, že jedině v něm, jsme úplně – se sebou, s druhými, s blízkými, ale i těmi, kteří nám své ruce, nebo svá pokynutí posílají přes staletí.
Číst nebo psát poezii také znamená uvíznout na chvíli v celých lidských dějinách a trochu tam trčet. Říká se tomu třeba simultaneita dějů, ale spíš bezčasí – pocit plnosti, který může děsit, bolet, ale také hladit, laskat. V každém případě snad jediný způsob, jak reálně vzdorovat smrti – chuděra si brousí kosu, zmateně pobíhá, pokukuje po fyzikálně měřitelném čase – a my nic. Prostě jsme, se svou, nebo s cizí básní. Úplně, odevzdaně, a také marnotratně – většinou si nic konkrétního, využitelného a měřitelného neodneseme, snad kromě toho, že na chvilku víme, co je to být člověkem.
Každý den, ať chci, nebo nechci, stříkají na mě z digitálního světa zrůdnosti, na které jen pomyslet se mně hnusí, před kterými se chvěje celý můj křesťanský životní obzor, které jsou nepochopitelné, drásavé… Zapomenout, vytěsnit, nemyslet… Jenže ono to nejde, a i o tom nás učí poezie. Že i ty nejstrašlivější zvěrstva na této planetě jsme my. Ne oni, ne on, ne ti druzí, ale my, člověk, homo sapiens sapiens. A že je potřeba z toho vyvodit pro sebe, pro svůj život, pro své milování i nenávidění důsledky. Zas a znova na sebe nechat padat ty zvířeckosti, aby se člověk dostal až někam k těm malým dětským nohám a pokusil se je obejmout, aspoň ponadzvednout, jak píše jeden z největších současných českých básníků Petr Hruška. Zkrátka – účastnit se lidského existování, tohoto výskytu na planetě Zemi. Nejen tehdy, když je Světový den poezie, nejen tehdy, když nám tříleté dítě ukáže, jak slastný jazyk umí být. Ale vždycky. Napořád zakletí v lidské účasti, protože ta je nakonec tím rozhodujícím biologickým znakem člověka – vědět o druhém doslova hmatem, umět s ním být v jakékoliv chvíli, umět poznat krásné ve světě a snad se i pokusit to vytvořit.
Až si v sobotu půjdete dám někam kafe, rum, nebo pivo, až za ten nápoj případně zaplatíte básní, zkuste myslet na to, že básnicky bydlet je úkolem a údělem každého člověka, ať už si o poezii, jejím psaní a čtení, myslí cokoliv. Otevřete oči, ústa, roztáhněte chřípí a pokuste se něčeho či někoho dotknout, zkuste prostě plnotučně být, být pro druhého a v druhém. Smrt sice bude asi trochu naštvaná, vám to nejspíš neuleví, ale zcela jistě pomůže. Protože právě tyto úplnosti jdou pak s člověkem celý život. Ať chce, nebo ne. Stejně jako verše, stejně jako poezie.
text: Mgr. Jakub Chrobák, Ph.D.