Zdálo by se, že výše uvedené rady patří do rubriky o zdraví některého z oblíbených ženských časopisů nebo jsme je převzali z blogu populární dietoložky. Jedná se ale o shrnutí všeobecných doporučení pro zachování zdraví a dosažení dlouhověkosti pocházejících snad už z období antiky, která se ve středověku a raném novověku šířila po Evropě ve zveršované podobě pod názvem Regimen sanitatis Salernitanum. Všechny, kteří středověké lékařství vnímají pod vlivem historických filmů pouze jako přikládání pijavic, pouštění žilou a marnou snahu zabránit infekci vykuřováním léčivými bylinkami a magickým zaříkáváním, jistě překvapí, jak pokrokový přístup k lidskému zdraví středověká medicína uplatňovala. Nic na plat, temné období středověku zkrátka nebylo tak temné, jak by si mnozí renesanční autoři rádi představovali a jak jsme této jejich představě v moderní době často uvěřili. Středověké lékařství se totiž primárně zaměřovalo na léčení člověka – stejného člověka, jakému dnes léčí neduhy a prodlužují život výdobytky moderní lékařské vědy.
Snahou středověkého lékaře bylo, aby pacienta zbavil bolesti, vyléčil mu nemoc nebo alespoň zmírnil její symptomy, stejně jako je tomu dnes. Je pravda, že navzdory shodnému fungování organismu, jsou život i myšlení dnešního a středověkého člověka v mnohém odlišné, a proto se i povaha nemoci a způsob její léčby často v mnohém odlišují. Dnes, v době dobře vytápěných a větraných domácností, v nichž během roku není nouze o něco k snědku, a systematické preventivní lékařské péče má téměř každý šanci dožít se pokročilého stáří. Ve středověku bylo úspěchem už to, že člověk v relativním zdraví přežil první rok svého života. Na druhou stranu, středověký člověk netrpěl bolestmi zad od sedavého zaměstnání, jedl především lokální přírodní produkty prospěšné jeho zdraví, nepracoval dlouho do noci u zářící modré obrazovky a netrávil svůj čas s chytrým telefonem v ruce… Když ho ale trápila rýma a kašel, dával si svařené víno s medem, když ho bolely zuby, zkoušel se vyléčit propolisem a šalvějí, a když přišel s nějakým neduhem k odborníkovi, stanovovala se diagnóza na základě rozboru jeho moči – podobně, jako je tomu dnes…
Středověké evropské lékařství vycházelo z tradice, z pozorování, dlouhé řady pokusů a omylů, navazovalo na antické vzory a přijímalo řadu podnětů z různých kultur, zejména z arabského světa, který uchovával antickou řeckou vzdělanost a rozvíjel ji. Všechny tyto vlivy se setkávaly v proslulém centru středověké medicíny, v jihoitalském Salernu, jehož název proniknul do lidových příruček o zdraví i do výše zmíněných veršů. Salernská škola dosáhla největšího věhlasu v období vrcholného středověku (10. – 13. století), kdy jí postupně začala vyrůstat konkurence v podobě univerzit. Lékařská fakulta patřila vedle artistické, teologické a právnické k základním součástem těchto vzdělávacích institucí. Mezi významná centra středověké medicíny se řadilo ještě jihofrancouzské město Montpellier a od počátku 15. století také Paříž. Za nejvýraznější autority platili řecký pozdně antický učenec a filozof Galén, který navazoval na nejslavnějšího lékaře starověku Hippokrata, a Ibn Síná, perský filozof a lékař známější v Evropě pod latinizovaným jménem Avicenna. Jejich spisy a zkušenosti s léčením neduhů v nich zaznamenané byly inspirací pro celé generace univerzitně vzdělaných odborníků i praktikujících laiků (většinou z klášterního prostředí), kteří denně ulevovali lidem od bolesti.
Postupy a léčivé substance užívané v období středověku se nám dochovaly v různých typech pramenů. Jako nejzajímavější se z hlediska studia středověké každodennosti jeví příručky určené k praktickému využití obsahující návody jak nemoci léčit i jak jim předcházet. Příkladem takové prakticky využívané lékařské knihy je i spis neznámého brněnského františkána žijícího na přelomu 14. a 15. století, který pod názvem Staročeské knihy lékařské v roce 2006 připravila k vydání historička a editorka Alena M. Černá. Autor v rukopisu shrnul jednak rady renomovaných odborníků, jejichž díla byla studována předními odborníky na středověkých univerzitách, jednak vlastní zkušenosti s léčením. Obsah příručky dobře ilustruje povahu středověkého lékařství, jeho kořeny a zdroje i praktickou podobu. Vedle rad, jak a kdy pouštět žilou, nebo podrobného popisu chorob příznačných pro člověka narozeného v určitém astrologickém znamení zvěrokruhu obsahuje spis také přehled o léčivých účincích rostlin a živočišných produktů, a především systematicky roztříděné rady a návody (od hlavy až k patě) proti veškerým představitelným nemocem a zdravotním obtížím postihujícím člověka v průběhu jeho života. Velká pozornost je věnována např. gynekologickým problémům, samostatnou kapitolu tvoří návody, jak postupovat při mechanickém ošetřování ran a úrazů (tzv. knihy ranné) apod.
Stejně jako v případě lidových příruček o zachování lidského zdraví vycházejících z učení salernské školy i zde nalezneme řadu vpravdě moderních doporučení. Např. zlato, ve středověku obecně považované za zázračný lék, je doporučováno jako příměs do léků na nemoci kůže. Dnes jej přitom naleznete v řadě kosmetických přípravků nejvyšší kvality. Moderní medicína zlato oceňuje pro jeho antibakteriální účinky a blahodárný vliv na cirkulaci krve. Na bolesti dásní a zubů doporučuje brněnský františkán strdí a další včelí produkty, které i dnes nalezneme v přípravcích sloužících k hygieně ústní dutiny. Na bolest hlavy radí pít teplé víno nebo požívat pilulky s výtažkem z aloe. Veskrze rozumná doporučení! Na druhou stranu na totéž také předepisuje obklad s příměsí holubího trusu… Zkrátka, praktická a jistě i účinná doporučení, která by bez výhrad platila i dnes, se v rukopise mísí s magickými praktikami a radami přinejmenším pochybného účinku. Při řadě procedur, které brněnský lékař-amatér popisuje, museli jeho pacienti nepředstavitelně trpět, a některé postupy, které autor pokládá za neobyčejně funkční, zavání spíše starým dobrým „víra tvá tě uzdravila“. I to je ovšem důkazem, že už středověcí lékaři dokázali úspěšně využívat tzv. placebo efekt. V mnoha ohledech musíme nejen autorovu snahu pomoci trpícím pacientům ocenit. Františkán z Brna a jeho středověcí souputníci dělali, co jen mohli, a využívali vše, co měli k dispozici, aby ulevili od bolesti a pomohli vyléčit, co bylo potřeba. Nepochybně se jim to někdy i dařilo. Dokladem toho, že ne všechny praktiky středověkého lékařství byly šarlatánstvím, jsme nakonec i my sami!
Na prvním workshopu jsme si podle upraveného receptu brněnského františkána připravili mast označovanou jako dyaltea. Následující postup popisuje ve své příručce:
- Smíchat 2 libry (1 libra = cca 500 g) chlupatého slézu (sléz lesní, malva sylvestris), 1 libru lněného semínka a 1 libru řeckého sena (tj. pískavice řecké seno, trigonella foenum-graecum)
- Vařit v 7 librách vody (do vyvaření) a potom přidat 2 libry teplé vody a přecedit přes rouchu (tj. plátno)
- Vše znovu svařit se čtyřmi librami dřevěného oleje (tj. olivový olej) „ažť ta voda zmiše“ (tj. zredukovat do vyvaření vody)
- Potom přidat 1 libru včelího vosku (strdí), 0,5 libry smrkové smůly a 0,5 libry bílé (stromové) pryskyřice
- Rozpustit „u ohně“, přecedit a schovat 😊
Brněnský mnich mast doporučuje používat na rány a otoky, při rýmě, při zánětech nebo pro ošetření ran po amputaci končetiny, na vředy a na řadu dalších neduhů (včetně např. nechutenství)! Nám se mast osvědčila při ošetření drobných oděrek a popálenin, nebo na zjemnění ztvrdlé kůže na patách.
Vedle přípravků na léčení najdeme ve středověkých a raně novověkých pramenech také řadu receptů na preparáty pro zkrášlení zevnějšku. Receptům tohoto typu se věnovala britská historička Jill Burke v knize s výmluvným názvem How to be a renaissance woman (Jak se stát renesanční dámou, vyšlo 2024). Následující recept na medovo-vaječný krém na okolí očí pochází z knihy humanisty Giovanniho Marinella Gli ornamenti delle donne (v překladu přibližně Ozdoby pravé dámy) ze 16. století.
- Z vejce uvařeného natvrdo vyjmout žloutek
- Rozetřít jej přibližně se lžičkou medu do pasty krémové konzistence
- Aplikovat na oční okolí a po pár minutách opláchnout vlažnou vodou
Jill Burke recept sama vyzkoušela a ve své práci v komentáři k němu připojuje několik poznatků – krém má intenzivní zápach po vejcích a nefunguje tak, jak renesanční autor slibuje (tj. zbavuje kruhů pod očima a sjednocuje barvu pleti). Historička dochází nicméně k závěru, že nemůže ani nijak zvlášť uškodit, protože jednoduché ingredience v něm obsažené jsou i dnes v kosmetice hojně využívány…
Na příštím workshopu se můžete těšit na přípravu některého z kosmetických přípravků podle receptů renesančních autorů z její knihy!
Použitá literatura a zdroje:
Burke, Jill. Jak być renesansową kobietą. Kraków: Znak, 2025.
Černá, Alena M. (ed). Staročeské knihy lékařské. Brno: Host, 2006.
Hlaváček, Ivan – Kašpar, Jaroslav – Nový, Rostislav. Vademecum pomocných věd historických. Praha: Svoboda, 19881.
Kucharský, Pavel (ed.). Regiment zdraví v překladu Adama Hubera z Risenbachu / Regimen sanitatis salernitanum v překladu Daniela Adama z Veleslavína a v moderním překladu Pavla Kucharského. Praha: Avicenum, 1982.
Vokabulář webový. Webové hnízdo pramenů k poznání historické češtiny, https://vokabular.ujc.cas.cz [cit. 02.02.2026].
Vyzkoušejte si svou znalost staročeštiny! Zvládnete správně přiřadit staročeský termín k nemoci či léčivu?
| 1 | chvistačka | a | obklad/náplast | |
| 2 | zátěsna | b | bulimie | |
| 3 | bubanec | c | angína | |
| 4 | flastr | d | mrtvice | |
| 5 | nesytka | e | protijed | |
| 6 | slinohoř | f | morová dýměj | |
| 7 | dryják | g | kočka stažená z kůže | |
| 8 | hazuna | h | výrůstek/vřed | |
| 9 | fík | ch | průjem |
Řešení: 1ch; 2d; 3f; 4a; 5b; 6c; 7e; 8g; 9h
text připravila Mgr. Hana Komárková, Ph.D.