Zdálo by se, že výše uvedené rady patří do rubriky o zdraví některého z oblíbených ženských časopisů nebo jsme je převzali z blogu populární dietoložky. Jedná se ale o shrnutí všeobecných doporučení pro zachování zdraví a dosažení dlouhověkosti pocházejících snad už z období antiky, která se ve středověku a raném novověku šířila po Evropě ve zveršované podobě pod názvem Regimen sanitatis Salernitanum. Všechny, kteří středověké lékařství vnímají pod vlivem historických filmů pouze jako přikládání pijavic, pouštění žilou a marnou snahu zabránit infekci vykuřováním léčivými bylinkami a magickým zaříkáváním, jistě překvapí, jak pokrokový přístup k lidskému zdraví středověká medicína uplatňovala. Nic na plat, temné období středověku zkrátka nebylo tak temné, jak by si mnozí renesanční autoři rádi představovali a jak jsme této jejich představě v moderní době často uvěřili. Středověké lékařství se totiž primárně zaměřovalo na léčení člověka – stejného člověka, jakému dnes léčí neduhy a prodlužují život výdobytky moderní lékařské vědy. 

Snahou středověkého lékaře bylo, aby pacienta zbavil bolesti, vyléčil mu nemoc nebo alespoň zmírnil její symptomy, stejně jako je tomu dnes. Je pravda, že navzdory shodnému fungování organismu, jsou život i myšlení dnešního a středověkého člověka v mnohém odlišné, a proto se i povaha nemoci a způsob její léčby často v mnohém odlišují. Dnes, v době dobře vytápěných a větraných domácností, v nichž během roku není nouze o něco k snědku, a systematické preventivní lékařské péče má téměř každý šanci dožít se pokročilého stáří. Ve středověku bylo úspěchem už to, že člověk v relativním zdraví přežil první rok svého života. Na druhou stranu, středověký člověk netrpěl bolestmi zad od sedavého zaměstnání, jedl především lokální přírodní produkty prospěšné jeho zdraví, nepracoval dlouho do noci u zářící modré obrazovky a netrávil svůj čas s chytrým telefonem v ruce… Když ho ale trápila rýma a kašel, dával si svařené víno s medem, když ho bolely zuby, zkoušel se vyléčit propolisem a šalvějí, a když přišel s nějakým neduhem k odborníkovi, stanovovala se diagnóza na základě rozboru jeho moči – podobně, jako je tomu dnes…

Středověké evropské lékařství vycházelo z tradice, z pozorování, dlouhé řady pokusů a omylů, navazovalo na antické vzory a přijímalo řadu podnětů z různých kultur, zejména z arabského světa, který uchovával antickou řeckou vzdělanost a rozvíjel ji. Všechny tyto vlivy se setkávaly v proslulém centru středověké medicíny, v jihoitalském Salernu, jehož název proniknul do lidových příruček o zdraví i do výše zmíněných veršů. Salernská škola dosáhla největšího věhlasu v období vrcholného středověku (10. – 13. století), kdy jí postupně začala vyrůstat konkurence v podobě univerzit. Lékařská fakulta patřila vedle artistické, teologické a právnické k základním součástem těchto vzdělávacích institucí. Mezi významná centra středověké medicíny se řadilo ještě jihofrancouzské město Montpellier a od počátku 15. století také Paříž. Za nejvýraznější autority platili řecký pozdně antický učenec a filozof Galén, který navazoval na nejslavnějšího lékaře starověku Hippokrata, a Ibn Síná, perský filozof a lékař známější v Evropě pod latinizovaným jménem Avicenna. Jejich spisy a zkušenosti s léčením neduhů v nich zaznamenané byly inspirací pro celé generace univerzitně vzdělaných odborníků i praktikujících laiků (většinou z klášterního prostředí), kteří denně ulevovali lidem od bolesti. 

Postupy a léčivé substance užívané v období středověku se nám dochovaly v různých typech pramenů. Jako nejzajímavější se z hlediska studia středověké každodennosti jeví příručky určené k praktickému využití obsahující návody jak nemoci léčit i jak jim předcházet. Příkladem takové prakticky využívané lékařské knihy je i spis neznámého brněnského františkána žijícího na přelomu 14. a 15. století, který pod názvem Staročeské knihy lékařské v roce 2006 připravila k vydání historička a editorka Alena M. Černá. Autor v rukopisu shrnul jednak rady renomovaných odborníků, jejichž díla byla studována předními odborníky na středověkých univerzitách, jednak vlastní zkušenosti s léčením. Obsah příručky dobře ilustruje povahu středověkého lékařství, jeho kořeny a zdroje i praktickou podobu. Vedle rad, jak a kdy pouštět žilou, nebo podrobného popisu chorob příznačných pro člověka narozeného v určitém astrologickém znamení zvěrokruhu obsahuje spis také přehled o léčivých účincích rostlin a živočišných produktů, a především systematicky roztříděné rady a návody (od hlavy až k patě) proti veškerým představitelným nemocem a zdravotním obtížím postihujícím člověka v průběhu jeho života. Velká pozornost je věnována např. gynekologickým problémům, samostatnou kapitolu tvoří návody, jak postupovat při mechanickém ošetřování ran a úrazů (tzv. knihy ranné) apod. 

Stejně jako v případě lidových příruček o zachování lidského zdraví vycházejících z učení salernské školy i zde nalezneme řadu vpravdě moderních doporučení. Např. zlato, ve středověku obecně považované za zázračný lék, je doporučováno jako příměs do léků na nemoci kůže. Dnes jej přitom naleznete v řadě kosmetických přípravků nejvyšší kvality. Moderní medicína zlato oceňuje pro jeho antibakteriální účinky a blahodárný vliv na cirkulaci krve. Na bolesti dásní a zubů doporučuje brněnský františkán strdí a další včelí produkty, které i dnes nalezneme v přípravcích sloužících k hygieně ústní dutiny. Na bolest hlavy radí pít teplé víno nebo požívat pilulky s výtažkem z aloe. Veskrze rozumná doporučení! Na druhou stranu na totéž také předepisuje obklad s příměsí holubího trusu… Zkrátka, praktická a jistě i účinná doporučení, která by bez výhrad platila i dnes, se v rukopise mísí s magickými praktikami a radami přinejmenším pochybného účinku. Při řadě procedur, které brněnský lékař-amatér popisuje, museli jeho pacienti nepředstavitelně trpět, a některé postupy, které autor pokládá za neobyčejně funkční, zavání spíše starým dobrým „víra tvá tě uzdravila“. I to je ovšem důkazem, že už středověcí lékaři dokázali úspěšně využívat tzv. placebo efekt. V mnoha ohledech musíme nejen autorovu snahu pomoci trpícím pacientům ocenit. Františkán z Brna a jeho středověcí souputníci dělali, co jen mohli, a využívali vše, co měli k dispozici, aby ulevili od bolesti a pomohli vyléčit, co bylo potřeba. Nepochybně se jim to někdy i dařilo. Dokladem toho, že ne všechny praktiky středověkého lékařství byly šarlatánstvím, jsme nakonec i my sami! 

Na prvním workshopu jsme si podle upraveného receptu brněnského františkána připravili mast označovanou jako dyaltea. Následující postup popisuje ve své příručce:

• Smíchat 2 libry (1 libra = cca 500 g) chlupatého slézu (sléz lesní, malva sylvestris), 1 libru lněného semínka a 1 libru řeckého sena (tj. pískavice řecké seno, trigonella foenum-graecum) 
• Vařit v 7 librách vody (do vyvaření) a potom přidat 2 libry teplé vody a přecedit přes rouchu (tj. plátno)
• Vše znovu svařit se čtyřmi librami dřevěného oleje (tj. olivový olej) „ažť ta voda zmiše“ (tj. zredukovat do vyvaření vody)
• Potom přidat 1 libru včelího vosku (strdí), 0,5 libry smrkové smůly a 0,5 libry bílé (stromové) pryskyřice
• Rozpustit „u ohně“, přecedit a schovat 😊

Brněnský mnich mast doporučuje používat na rány a otoky, při rýmě, při zánětech nebo pro ošetření ran po amputaci končetiny, na vředy a na řadu dalších neduhů (včetně např. nechutenství)! Nám se mast osvědčila při ošetření drobných oděrek a popálenin, nebo na zjemnění ztvrdlé kůže na patách.

Vedle přípravků na léčení najdeme ve středověkých a raně novověkých pramenech také řadu receptů na preparáty pro zkrášlení zevnějšku. Receptům tohoto typu se věnovala britská historička Jill Burke v knize s výmluvným názvem How to be a renaissance woman (Jak se stát renesanční dámou, vyšlo 2024). Následující recept na medovo-vaječný krém na okolí očí pochází z knihy humanisty Giovanniho Marinella Gli ornamenti delle donne (v překladu přibližně Ozdoby pravé dámy) ze 16. století. 

• Z vejce uvařeného natvrdo vyjmout žloutek
• Rozetřít jej přibližně se lžičkou medu do pasty krémové konzistence
• Aplikovat na oční okolí a po pár minutách opláchnout vlažnou vodou

Jill Burke recept sama vyzkoušela a ve své práci v komentáři k němu připojuje několik poznatků – krém má intenzivní zápach po vejcích a nefunguje tak, jak renesanční autor slibuje (tj. zbavuje kruhů pod očima a sjednocuje barvu pleti). Historička dochází nicméně k závěru, že nemůže ani nijak zvlášť uškodit, protože jednoduché ingredience v něm obsažené jsou i dnes v kosmetice hojně využívány…

Na příštím workshopu se můžete těšit na přípravu některého z kosmetických přípravků podle receptů renesančních autorů z její knihy! 

Použitá literatura a zdroje:

Burke, Jill. Jak być renesansową kobietą. Kraków: Znak, 2025.

Černá, Alena M. (ed). Staročeské knihy lékařské. Brno: Host, 2006. 

Hlaváček, Ivan – Kašpar, Jaroslav – Nový, Rostislav. Vademecum pomocných věd historických. Praha: Svoboda, 1988¹.

Kucharský, Pavel (ed.). Regiment zdraví v překladu Adama Hubera z Risenbachu / Regimen sanitatis salernitanum v překladu Daniela Adama z Veleslavína a v moderním překladu Pavla Kucharského. Praha: Avicenum, 1982.

Vokabulář webový. Webové hnízdo pramenů k poznání historické češtiny, https://vokabular.ujc.cas.cz [cit. 02.02.2026].

Vyzkoušejte si svou znalost staročeštiny! Zvládnete správně přiřadit staročeský termín k nemoci či léčivu?

1	chvistačka		a	obklad/náplast
2	zátěsna		b	bulimie
3	bubanec		c	angína
4	flastr		d	mrtvice
5	nesytka		e	protijed
6	slinohoř		f	morová dýměj
7	dryják		g	kočka stažená z kůže
8	hazuna		h	výrůstek/vřed
9	fík		ch	průjem

_{Řešení: 1ch; 2d; 3f; 4a; 5b; 6c; 7e; 8g; 9h}

text připravila Mgr. Hana Komárková, Ph.D.

Starobělský rok tehdy začínal svátkem sv. Martina. V tento den byly již všechny zemědělské práce ukončeny, střídala se čeleď, vyrovnávaly se všechny účty, daně, desátky, poplatky a platy obecních zaměstnanců (pastýři, policajti, ponocný), též kantorů a desátky faráři.

Týden před sv. Martinem se vyrovnávalo zrno v panských sýpkách v Petřvaldu. Bylo-li vše v pořádku, dostávali poddaní takzvané marky na pivo z panského pivovaru, které se čepovalo na krmáši o sv. Martinu. Všichni, kteří dostali roční vyrovnání, byli povinni zajistit občerstvení během krmáše podle výše platu. Samotný svatomartinský krmáš trval celý týden od neděle do neděle.

V sobotu odpoledne před krmášem se vždy sešla obecní hromada, aby prošla účetnictví. Podle toho, zda byly účty v pořádku a úroda v roce bohatá, byl krmáš zpívaný, či tichý. V neděli byl pak krmáš zahájen, a to sice pro přespolní hosty.

V pondělí dopoledne byla sloužena mše. V případě zpívaného krmáše se jednalo o mši s hudbou a zpěvem na kůru a střelbou z hmoždířů. Odpoledne byly nešpory s kapelou, se kterou se šlo od kostela do hospody a tancovalo se až do rána. Pan farář pro krmáš daroval láhev vína a trochu pálenky, která se pila večer v hospodě, kde ten den svačinu připravila panna z fary. Mládež směla tančit až po obhospodaření dobytka.

V úterý bývala takzvaná býčí svatba, kterou mívali za úkol zařídit obecní pastýři. Ti darovali maso, obecní rychtář jedno prase. Pivo i pálenky se pily z obecního.

Ve středu měl na starosti občerstvení obecní fišmeistr, ve čtvrtek pak ostatní obecní obdarování. V pátek byla krmášová přestávka a půst. Sobota patřila řezníkům, v obci byli dva. Ti darovali na krmáš skopové na guláš a pečeni, kravská vemena, která se vařila se smetanovou omáčkou. Tento pokrm býval posledním krmášovým jídlem. Poté byla opět taneční zábava a hrály se různé hry. Celý krmáš se uzavíral takzvaným modrým pondělkem. Po celý krmáš chodíval mladý kantor se staršími školáky po koledě. U toho hráli, zpívali a prováděli různé žerty. Tento svatomartinský krmáš býval pouze do zrušení poddanství roku 1848 Poté byl krmáš pouze tři dny bez piva od vrchnosti.


Dalšími svátky byly 22. 11. sv. Cecílie a 25. 11. sv. Kateřina. Při obou svátcích měly ženy tzv. robské právo. Ženy platily mši v kostele a odpolední nešpory. Po nich se šlo do hospody na taneční zábavu, při které ženy chodívaly pro tanečníky sedící v koutě. Tato zábava trvala až do rána a hrála při ní kantorská hudba. Hospodyně se o muzikanty staraly, aby neměli hlad a vydrželi dlouho hrát. Sv. Kateřina navíc obdarovávala děti dárky z preclíkového těsta, tzv.
Kačenky.

Na sv. Ondřeje 30. 11. se lilo olovo a děvčata hádala budoucnost. Pod hrnce se se dal chleba, hlíny, hřeben a prsten. Která si vytáhla prsten, tak ta se vdala. Chleba znamenal bohatství, hřeben nemoc, hlína smrt. Vdavek chtivá děvčata dále lezla do postele nejprve pravou nohou a odříkávala zaříkávadla. Podobně noc před sv. Ondřejem klepala na komín, aby se dozvěděla, zdali se do roka provdají. Házela rovněž krpcem směrem ke dveřím, tak jako se to dělává dnes na Štědrý den.

text připravili Hana Lafková, Valentin Šeděnka (post mortem), Eliška Krejčíčková

Ústav historických věd nabízí poutavý pohled na proměny Opavy od roku 1945 až po současnost. Video prostřednictvím archivních materiálů a dobových fotografií zachycuje zásadní změny a nejen města, ale také Slezské univerzity v Opavě. 

Pedagog z Ústavu historických věd Filozoficko-přírodovědecké fakulty v Opavě PhDr. Marian Hochel, Ph.D., se dlouhodobě věnuje historické epoše spojené s Napoleonem Bonaparte. V této souvislosti vydal pokračování napoleonské monografie Pamatují Napoleona (II). Struktury umělecké (re)prezentace Napoleona Bonaparta a osobnosti jeho doby, ve které se, jak již název vypovídá, zaměřil na další významné osobnosti i výzkum artefaktů v českých hradozámeckých fondech.

Jedná se o druhý díl, jak tedy nová kniha navazuje na díl první?

Ediční řada „Pamatují Napoleona“ je koncipována konceptuálně. Přestože každý svazek reflektuje jiné filozofické východisko, společně směřují ke stejnému cíli – odhalit struktury umělecké (re)prezentace ve sférách vizuálního diskurzu a dobové ikonografie napoleonské a ponapoleonské Evropy. Všechny historické osobnosti, které v prvním i druhém dílu vystupují, spojuje touha zůstat zvěčněn v historické paměti, a to i prostřednictvím či skrze obraz francouzského císaře, který reflektovaly a na jehož formování se v různé míře podílely. Ať už stály na straně Napoleonových stoupenců nebo odpůrců, podobně jako francouzský císař volily osvědčený způsob své (re)prezentace uměleckými prostředky. Někteří z nich za tímto účelem oslovili i renomované umělce angažované v Napoleonových službách. Druhý díl knihy „Pamatují Napoleona“ navazuje na první svazek hned v několika rovinách. Jednak koncepčně, jednak tematicky, a v neposlední řadě tím, co bylo předmětem realizovaného výzkumu. Tím bylo primárně movité kulturní dědictví dochované v mobiliárních fondech památkových objektů ve správě Národního památkového ústavu. Druhý díl knihy tedy závěry prvního svazku dále rozvíjí a doplňuje. Zaměřuje se přitom na další osobnosti z Napoleonovy éry, které sehrály významnou roli v evropském kontextu. V této souvislosti byly spjaty i se středoevropským prostorem a zůstaly ukotveny v historické paměti českých zemí, což dokládá řada artefaktů dochovaných v mobiliárních fondech hradů a zámků v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. K tomu je nutné dodat, že právě paměťová vrstva je pro oba svazky klíčová, ať už ve formě vzpomínání, rozpomínání nebo vůli setrvat uchován v historické paměti. Tato vrstva se pochopitelně propsala i do názvu obou publikací.

V čem se pokračování knihy liší od prvního dílu?

Především jsou to hlavní aktéři, vystupující na pomyslném kolbišti kolem francouzského prvního konzula a potažmo císaře, kteří se mění. A proměňuje se také „výprava“ příslušných kapitol, které nejsou v knize nazývány tradičně kapitolami; variabilní jsou i kulisy, které jednotlivé jevištní obrazy obklopují – v prvním dílu mají podobu pomyslné divadelní scény, na kterou dopadají paprsky reflektorů za zvuku Beethovenovy třetí symfonie Eroiky; v tom druhém sami hlavní aktéři ztělesňují astrální výrazivo rozzářené noční oblohy, pomyslné hvězdokupy, která jim nechává přirozený prostor vyniknout. Obsazení prvního dílu knihy, sestávající především z vojevůdců, z jejichž řad vystupují maršálové Józef Antoni Poniatowski a Gebhard Leberecht Blücher von Wahlstatt, střídá v druhém dílu skupina diplomatů, zejména francouzský ministr zahraničí Charles-Maurice de Talleyrand-Périgord, jeho rakouský protějšek Klemens Wenzel Lothar von Metternich-Winneburg a sekretář Vídeňského kongresu Friedrich von Gentz. Zpovzdálí je sledují jejich panovníci, které reprezentovali na bitevních polích nebo za jednacím stolem. S obrazem francouzského císaře se pojí také osudy jeho bratrů, jejichž místo po Napoleonově boku v pokračování knihy zaujala císařovna Joséphine, jeho manželka. Ta je spolu s ním znázorněna na obálce knihy. Významové nuance, které odlišují oba svazky, jsou takto symbolicky transponovány ve vizuálu obou publikací. Heroizovaný obraz francouzského prvního konzula překračujícího alpské průsmyky převýšené Velkým svatým Bernardem, který se objevuje na obálce prvního svazku, v knižním pokračování střídá heroizovaný obraz císaře v proslulé kompozici „Pomazání císaře Napoleona I. a korunovace císařovny Joséphine“. V obou případech se jedná o redukované grafické přepisy velkoformátových olejomaleb, jejichž autorem byl Jacques-Louis David, od roku 1804 první malíř císaře. Samotný vizuální diskurz obou publikací naznačuje, že jedním z ústředních témat pokračování knihy je heroizace obrazu císaře – státníka a jeho legitimita, zatímco první díl se orientuje spíše na heroizaci obrazu prvního konzula a vojevůdce. Oba svazky byly koncipovány jako komplementární, aby celek zůstal kompaktní a symbolické formy patrné ve vizuálním diskurzu napoleonské a ponapoleonské epochy, které měly politické konotace, byly analyzovány komplexně.

Jak probíhal výzkum Napoleonovy éry, s jakými zdroji jste pracoval?

Sledovaná problematika vyžaduje interdisciplinární přístup, který se zaměřuje na nejrůznější typy zdrojů – od pramenů archivní povahy, dobových egodokumentů, úřední i soukromé korespondence, pamětí či deníkových záznamů až po umělecká díla malířství a sochařství, grafické listy, pamětní medaile a uměleckořemeslnou produkci. Vzhledem k tomu, že předmětem výzkumu byly v tomto případě mobilie – artefakty uchovávané v mobiliárních fondech Národního památkového ústavu, klíčové byly zejména metody historického a uměleckohistorického výzkumu. Analýzu dobové ikonografie bylo potřebné konfrontovat s interpretacemi markantů nebo jejich analogií v zahraničních muzejních a galerijních katalozích, neboť řada zkoumaných artefaktů z našich hradozámeckých fondů má své předlohy či varianty ve sbírkách paměťových institucí zejména ve Francii, Itálii, Německu, Rakousku nebo Velké Británii. Týká se to jak státních, tak soukromých sbírek. Z hlediska souboru analyzovaných artefaktů vyniká především pozůstalost knížecího rodu Metternichů, uchovávaná v mobiliárním fondu západočeského zámku Kynžvart. Kníže Klemens Wenzel Lothar von Metternich-Winneburg byl nejen vlivným státníkem a diplomatem, ale i nadšeným sběratelem. Ve svém vídeňském paláci nebo na svém kynžvartském zámku shromáždil kolekci artefaktů upomínajících na významné osobnosti, se kterými se osobně setkal, a které chtěl zároveň připomínat v paměti svého rodu. Zdaleka se nejednalo jen o portréty, ale i o osobní předměty, které kníže mnohdy získal darem, nebo si pořídil jejich reprodukce. Mezi těmito osobnostmi byl i francouzský císař Napoleon I., jeho ministr zahraničí Charles-Maurice de Talleyrand-Périgord a Metternichův letitý spolupracovník Friedrich von Gentz, císařsko-královský dvorní rada ve Vídni. Kromě metternichovských sbírek na Kynžvartu je pozornost věnována také dalším předmětům a memorabiliím z mobiliárních fondů zámků Duchcov, Konopiště, Krásný Dvůr, Lysice, Náchod, Sychrov, Zákupy, a také těm, které jsou uloženy v depozitáři územní památkové správy Národního památkového ústavu v Kutné Hoře. Tento konvolut byl doplněn o vybrané ikonografické prameny ze souboru grafických listů dochovaných ve sbírce Regionálního muzea v Teplicích. To spravuje na teplickém zámku část pozůstalosti knížecího rodu Clary-Aldringenů, jehož příslušníci byli svého času rovněž v osobním kontaktu s napoleonskou Francií.

Kniha se zaměřuje na historické a kulturní kontexty výběrově, aby lépe vynikly jejich reálie na pozadí těch událostí, jež měly stěžejní dopad na prezentační strategie hlavních aktérů. Pro Napoleona takovým klíčovým momentem byla jeho císařská korunovace v pařížské katedrále Notre-Dame v roce 1804, zatímco pro jeho soupeře na diplomatickém poli se zásadní příležitost naskytla v době konání Vídeňského kongresu v letech 1814–1815. V centru pozornosti je především portrétní tvorba a umělci působící na zakázky evropských panovnických dvorů, ať už se jednalo o ty v Paříži, Londýně, Berlíně, Mnichově či ve Vídni. Z nejžádanějších v oboru malířství byli portrétisté François Gérard, Jean-Baptiste Isabey, Thomas Lawrence nebo Joseph Karl Stieler; mezi sochaři v tomto směru vynikali například Antonio Canova, Lorenzo Bartolini a Bertel Thorvaldsen. Kánon dobové portrétní produkce Napoleonovy epochy byl definován prioritně v Paříži a Londýně, než byl postupně osvojen a rozvíjen v dalších evropských metropolích.

Jakým způsobem kniha obohacuje naše porozumění o Napoleonovi a jeho éře v kontextu umělecké tvorby a kulturního dědictví?

Kniha není klasickým výkladem politických dějin nebo dějin umění, nesnaží se o vyčerpávající výklad historických událostí, na jejichž pozadí vystupují jednotliví aktéři, kontextualizovaní svými podrobnými životopisy. Je sondou do kulturních dějin a dějin mentalit, realizovanou na základě analýzy dochovaného kulturního dědictví a dobové ikonografie. Naznačuje kontexty, symbolické formy a objasňuje struktury umělecké (re)prezentace, které formovali jak samotní umělci, jejich mecenáši a objednavatelé, tak i publikum, pro které byly určeny. Umožňuje v tomto ohledu porozumět Napoleonově éře skrze rozbor vybraných artefaktů definovaných jejich uměleckou, historickou, paměťovou nebo také sběratelskou hodnotou. Tyto předměty jsou uchovávány v paměťových institucích u nás i v zahraničí. Důležitost je v tomto směru přikládána nejen originálům, ale i jejím variantám nebo přepisům, a to jak v jejich autentické, tak modifikované podobě. Kniha má zároveň přispět k uvědomění, že Napoleonova epocha není pouhým synonymem války, jak bývá často zjednodušeně interpretována. Poskytuje množství zajímavého materiálu i pro zájemce, kteří nevyhledávají výlučně problematiku vojenské historie.

Jaký je přínos publikace pro historiografii, studium umění a kulturní dějiny?

Dějiny či dějiny umění nejsou černobílé, v knize jsou často nahlíženy optikou různých interpretací a někdy i hypotéz, které jsou konfrontovány a mohou naznačovat směr dalšího bádání. Navíc v historiografii dlouho nebývalo zvykem interpretovat politické dějiny, historické události a osobnosti skrze názorné stopy minulosti, které představuje umělecká produkce či dochované kulturní dědictví. Tato kniha naznačuje, že i takový postup je možný. Publikace zároveň přináší nové informace o artefaktech, z nichž řada zůstává stranou pozornosti návštěvníků našich hradů a zámků; jsou totiž uloženy v depozitářích mimo zpřístupněné prohlídkové trasy. To v kontextu movitého kulturního dědictví prezentovaného na památkových objektech může vést jak k úskalí marginalizace významu nebo kvalit těchto artefaktů, tak k jejich následné dezinterpretaci či dokonce „zapomnění“. V knize byly vůbec poprvé komplexně analyzovány a kontextualizovány, čímž se podařilo upozornit na jejich význam, ale také na vazby a hodnoty, které reprezentují.

Jakou odezvu na Vaši publikaci očekáváte ve vědeckém prostředí a mezi čtenáři? Knize přeji, aby zájemcům z řad širší i odborné veřejnosti posloužila jako manuál k hlubšímu pochopení významu tohoto specifického segmentu movitého kulturního dědictví a umožnila jim rovněž přístupnou formou v rámci kontextualizace získat nové poznatky o sběratelské kategorii napoleonik, tedy o artefaktech, které „pamatují Napoleona“, ale i další osobnosti či události spojené s ním a jeho dobou. Ty totiž ukazují svět Napoleonovy generace ve své podstatě mnohem barevnější a v jiných konturách, než na jaké jsme byli doposud zvyklí.

Výzkum Slezska je jedním z dlouhodobých cílů Ústavu historických věd Filozoficko-přírodovědecké fakulty v Opavě. Zájem o osobnost opavského rodáka a spisovatele Zdeňka Jirmana přivedl profesora Jiřího Knapíka k jeho hře „Kaolin a Majolika“, která ho dovedla k existenci poměrně agilní skupiny mladých studentů z přelomu 20. a 30 let. Tato skupina, zaujatá moderním divadlem a literaturou, se snažila vytvořit prostředí podobné tomu, ve kterém se pohybovali pražští studenti po návštěvách Osvobozeného divadla. Během zkoumání tohoto tématu se objevil dosud neznámý pramen – Studentský časopis.

Fotbalový fanoušek se stal novým sociálním typem moderní doby, jehož kořeny sahají na počátek 20. století. Jaká byla kultura fandění a proč lidé preferují právě fotbalová utkání. Co přesně fotbalu propůjčilo status nejpopulárnějšího sportu na planetě? Tato otázka poutá pozornost antropologů již desítky let.

Jídlo je nedílnou součástí identity každého jedince, komunity a především kultury. Mnohé pokrmy čelí riziku zapomnění, ztráty, a dokonce i úplného zániku. Nicméně bychom neměli zapomínat, že se jedná o důležité kulturní dědictví, které nám zanechali naši předkové. Objevte s námi tajemství a historii gastronomie a nahlédněte pod pokličky připravovaných pokrmů.

S ideou pozvednutí archeologického výzkumu v našem regionu vzniká na Filozoficko-přírodovědecké fakultě v Opavě Ústav archeologie, specializující se na široké spektrum činností spojených s archeologickým výzkumem krajiny a navazující spolupráce s kolegy z jiných vědních oborů. Mezi činnosti archeologů patří také terénní průzkumy, archeologické vykopávky, analýza nálezů a další, což přináší nové poznatky a vhledy do naší historie.

Pedagog Ústavu historických věd Miloš Zapletal se mimo jiné zabývá českou pop-kulturou osmdesátých a devadesátých let 20. století (v této souvislosti připravuje dosud vůbec první monografii Ivy Bittové). V následujícím rozhovoru s Hanou Komárkovou se zamýšlí nad fenoménem „zlatých devadesátých“ v Opavě.

Pedagog Ústavu historických věd a vedoucí Oddělení muzeologie, památkové péče a kulturního dědictví PhDr. Marian Hochel, Ph.D. se ve své výzkumné činnosti dlouhodobě věnuje historické epoše spojené s Napoleonem Bonaparte. V říjnu roku 2022 vydal další z řady knih, které se věnují tomuto historickému období. Tentokrát v ní analyzuje struktury (re)prezentace Napoleona a vybraných osobností jeho doby.

Můžete nám Vaši novou knihu blíže představit? Co je jejím obsahem?

Kniha Pamatují Napoleona I analyzuje struktury Napoleonovy (re)prezentace a vybraných osobností jeho doby. V otázkách formování Napoleonova obrazu navazuje na dva již dříve publikované svazky nazvané Třináctá komnata Napoleonova a Zrcadlo moci, jejichž závěry dále doplňuje a rozvíjí. Tento svazek se zaměřuje i na dopady formování obrazu francouzského generála, prvního konzula a potažmo císaře ve vizuální prezentaci vybraných osobností z řad jeho současníků, jak se to projevilo v dobové ikonografii. Východiskem jsou především artefakty, vybrané markanty uchovávané v mobiliárních fondech památkových objektů ve správě Národního památkového ústavu, ať už se jedná o grafické listy, olejomalby, historické fotografie či sochařskou produkci. Tyto mobilie jsou v knize reprodukovány, komplexně analyzovány a kontextualizovány, což umožnila rovněž komparace s jejich předlohami nebo variantami uchovávanými ve sbírkách muzeí, galerií a dalších paměťových institucí u nás i v zahraničí. Pozornost byla věnována též proměnám interpretačního rámce těchto artefaktů a jejich vizuálního diskurzu. Napoleonika jako specifický segment movitého kulturního dědictví jsou zde nahlížena jako důležité ikonografické prameny, které poskytují informace stejně cenné jako psané dobové dokumenty. Zachycují totiž nejen obrazotvornost, reálie a umělecké tendence své doby, ale jsou rovněž důležitým pramenem a objektem poznání, který je z metodologického a obsahového hlediska přínosný pro bádání v oblastech dějin mentalit i historické paměti.

Aktuálně byl vydán první díl knihy. Kolik dílů bude kniha celkem mít a v čem se budou lišit?

Jak je patrné z názvu, ano, kniha bude mít pokračování. Formát, který byl zvolen, umožňuje pojmout velké množství materiálu. A toho je dostatek. Vše je v procesu realizace, necháme se tedy překvapit.

Kniha je volným pokračováním knih Zrcadlo moci a Třináctá komnata Napoleonova. Všechny tyto knihy spojuje osobnost Napoleona Bonaparta. Dá se říct, že Vás tato významná historická osobnost něčím fascinuje a případně čím?

To je otázka, kterou v rozhovorech dostávám poměrně často. Každý historik nebo kunsthistorik, jenž se v rámci výzkumu zabývá konkrétní historickou epochou, je pochopitelně nadšen tématy, kterým se věnuje. Nehovořil bych ale v tomto případě o fascinaci. Fascinace často zatemňuje mysl a podléhat jí by nebylo zcela profesionální. Vědecký přístup je založen na kritické reflexi, stejně jako na překonávání současného stavu poznání či nových interpretacích, nikoliv na emocích. To se zároveň nevylučuje s tím, že je nutno zapojit i srdce a v textech nechat kromě mysli promlouvat i duši, jinak by přišly o své kouzlo a zůstaly by nečitelné. Napoleona vnímám jako velmi inspirativního a zároveň jako jednu z klíčových osobností moderních dějin. Pro mne není jen synonymem války, jak je zjednodušeně nahlížen těmi, kteří o něm příliš mnoho neví. Vnímám ho spíše tak, jak se o tom zmínil on sám. Vnímám ho jako člověka, který mnoho dokázal vlastními schopnostmi a vlastní houževnatostí. Jako člověka, který dokázal využít příležitosti, jež se mu naskytly. Jako člověka, který také dělal chyby. Zároveň však dokázal inspirovat mnoho dalších generací a zanechal za sebou velký odkaz, který přetrval do dnešních dní, a to nejen ve sférách historické paměti. Válka ani z ní plynoucí proměna geopolitické mapy Evropy součástí jeho odkazu není – hranice států na evropském kontinentu byly v průběhu dvou staletí ještě několikrát překresleny. Co však bylo pozoruhodné a pro mnohé Napoleonovy současníky též ohromující, je fakt, že na scénu v jeho osobě vstoupil někdo, navíc nižšího sociálního postavení, kdo se dokázal postavit konzervativním absolutistickým panovníkům monarchické Evropy a nebál se vyvrátit jejich doposud zažité představy o tradičním uspořádání společnosti.

Zmíněné předchozí knihy analyzovaly formování obrazu Napoleona Bonaparta v umění a odrazu napoleonské epochy ve fondech hradů a zámků České republiky. Kdyby se chtěl někdo vydat po stopách Napoleona právě po českých památkách, na jaká místa by měl především vyrazit?

Určitě bych doporučil místa spojená s napoleonskou historií či s osobnostmi, které do ní významně zasáhly nebo ovlivnily chod tehdejšího evropského dění. Taková místa jsou k vidění v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Snad nejpozoruhodnější napoleonika jsou dodnes uchovávána v pozůstalosti knížecího rodu Metternichů v mobiliárním fondu západočeského zámku Kynžvart. Rakouský ministr zahraničních věcí Klemens Lothar Metternich byl silným soupeřem Napoleona na poli diplomacie, taktéž byl jako kariérní diplomat v osobním kontaktu s Bonaparty a dalšími osobnostmi z Napoleonova okruhu, od kterých získal řadu cenností a osobních předmětů. Vzpomeňme také schwarzenberská sídla v jižních Čechách, například zámek Orlík, spjatá především s osobností polního maršála Karla I. Filipa Schwarzenberga, který se v době napoleonských válek angažoval ve vojenských a diplomatických službách. K napoleonské historii se dnes hlásí i zámek Raduň u Opavy, který se ve 30. letech 19. století dostal do držby rodu Blücherů, příbuzných proslulého maršála Gebharda Leberechta Blüchera, jenž se ve své době chlubil svým podílem na finální porážce Napoleona u Waterloo. Je tedy pochopitelné, že v paměti rodu i raduňského zámku byla uchovávána vzpomínka na proslulého rodového předka, která přetrvává dodnes. Napoleonika ovšem můžeme zaznamenat ve většině šlechtických domů, jednalo se o oblíbený sběratelský artikl upomínající na dobu „velkých dějin“ a hrdinů válečných tažení, ať už stáli na kterékoliv straně. S tím souvisí i napoleonská bojiště na území někdejší Koruny české – slavkovské bojiště a bojiště u Znojma v dnešním Jihomoravském kraji, stejně jako chlumecké bojiště v kraji Ústeckém. Tato území mají přímou vazbu k událostem let 1805, 1809 a 1813. Napoleonská bojiště, z nichž slavkovské a chlumecké bylo prohlášeno za krajinnou památkovou zónu, jsou poseta pomníky a památníky, tradičně se zde konají vzpomínkové akce a působí zde paměťové instituce, které připomínají historii napoleonských válek. Uveďme v této souvislosti například Památník Mohylu míru na slavkovském bojišti nebo Zámek Slavkov – Austerlitz, na kterém císař Napoleon I. pobýval několik dní po svém vítězství u Slavkova v prosincových dnech roku 1805.

Tato nová kniha se zaměřuje na další významné osobnosti Napoleonovy doby. O které osobnosti se například jedná?

Kniha představuje pomyslnou divadelní scénu, na které se střídají jednotliví herci promlouvající k divákům v měnících se obrazech s kulisami v podobě analyzovaných artefaktů. Jako inspirační zdroj a ideové východisko pro strukturu publikace posloužila Beethovenova třetí symfonie „Eroika“, kterou skladatel původně tvořil v okouzlení osobností prvního konzula Bonaparta. Eroika otevírá prostor ke zkoumání různých podob a vrstev heroična i antiheroična, které se formovaly a promítaly v Napoleonově vizuální (re)prezentaci a zároveň (re)prezentaci osobností jeho doby. Čtyři věty symfonie rezonují ve čtyřech scénických dějstvích doplněných ouverturou. Sledovaným geografickým rámcem je především středoevropský prostor a „hrdinové“ napoleonských válek, kteří jsou s tímto prostorem spojeni; i oni stejně jako řada analyzovaných artefaktů „pamatují Napoleona“. Jejich heroismus živený v historické paměti má totiž zapuštěné kořeny právě zde. Jako vůdčí reprezentanti byli vybráni i proto, že jsou s tímto prostorem spjati svým původem, přitom ve válečných konfliktech napoleonských válek stáli na protějších pólech znepřátelených stran – maršálové Józef Antoni Poniatowski a již zmiňovaný Gebhard Leberecht Blücher von Wahlstatt. Cesta k jejich heroismu vede přes dramatickou divadelní scénu, kterou v době napoleonských válek představují německé země. V tomto prostoru hraje hlavní roli francouzský císař, zatímco ve vedlejších rolích se na scéně tu a tam objevují jeho bratři nebo další členové rodu Bonapartů. Právě Napoleon vstupuje na scénu prvního obrazu, nastavuje své ucho a dává pokyn ke spuštění jevištní mašinérie, jež se záhy uvede do pohybu. Zastaví se až v ozvěnách historické paměti, ve kterých budou doznívat poslední tóny nové velké herojské opery pro francouzského císaře…

Kniha je k dostání například zde: https://www.npu.cz/cs/e-shop/89060-pamatuji-napoleona-i-struktury-umelecke-re-prezentace-napoleona-bonaparta-a-osobnosti-jeho-doby